Nejdražší Harry,
Je tu něco, čím jsem si jistá. Chci tě. Chci tě v mém životě, jak nejdéle to jde, protože v posledních pár dnech jsem si uvědomila, že tě nechci ztratit. Ztratit tě by znamenalo, že všechno co mě dělá šťastnou, by se stalo pouhou vzpomínkou. A to bych nedokázala vydržet. Uvědomila jsem si, jaké je to štěstí mít tě.
Jsi daleko ode mě, ale alespoň jsi nejlepší částí mého života v určitém směru. A jsi důvodem všech neuvěřitelných momentů. I když nejsi vedle mě a ani nikde kolem věřím, že přijde den, který mě vezme zpátky k tobě.
Děkuju za to, co jsi udělal. Za to že jsi to dokázal brát dostatečně vážně. Děkuju za to, že jsi mi dal pocit cennosti a nevybral sis jinou osobu.
Přála bych si, abys mohl vidět sám sebe mýma očima. Protože jedině tak by, jsi mohl rozumět tomu, co pro mě znamenáš. Jak moc jsi mě dělal šťastnou a jak moc si tě cením.
Věřila jsem v ''navždy'' ale jak říká moje tetování: Forever Is Too Good To Be True. Tak radši věřím v slova a činy. Věřím v to, co mě dělá šťastnou a ty jsi toho velkou součástí. Vím že věci nejsou vždycky takové, jaké bychom chtěli. Věci se mění. A i když toho moc nemám, ty můžeš mít to nejlepší ze mě. Mojí podporu, mojí energii, můj hlas z milionu ostatních.
Říká se, že nikdy nevíme, co máme, dokud to neztratíme. A přísahám že v jeden moment jsem věděla, jaké by to bylo ztratit tě. Tak jsem si slíbila, že tady vždycky budu, i když mě neuvidíš. Že nikdy neztratím naději a že ti vždycky budu věřit. Protože kde je naděje, tam jsou pocity. A kde jsou pocity tam, je konec daleko z obzoru.
Kayla.
....
„Zase čteš ten dopis?" vyrušil mě Liamův hlas. Nechtěl jsem mu odpovídat, ale znám ho dost dobře a vím, že by ho mé mlčení naštvalo.
"Nemůžu přestat. Jako by mi ten dopis měl nějak pomoct."
„Je to půl roku Harry. Ten dopis čteš poslední 4 měsíce. Je to těžký, ale buď za ní půjdeš, nebo..."
„Nebo půjdu dál." dokončil jsem za něj.
„Napsala ti jen jeden dopis. Za tu dobu se mohlo všechno změnit." posadil se vedle mě a nervózně se na mě podíval.
„Já ji chci vidět. Chci ji mít u sebe a držet ji. Jen mám strach, že mi prostě neotevře." přiznal jsem neochotně.
„To je něco co musíš zkusit. Nemůžeš dělat závěry, dokud to nezkusíš. Prostě jdi a uvidíš. Nemáš co ztratit."
„Ale mám." zamumlal jsem skoro neslyšně a začal vymýšlet, co ji řeknu, až ji uvidím. Jestli vůbec. Stačí jen dokončit interview, které začne za chvilku a pak se z Ameriky rychle dostat zpátky do Londýna. To není tak hrozný.
„Poletíš pak do Anglie?" Liam mě opět vyrušil z přemýšlení. Zase jsem mu nechtěl odpovídat, ale to by znamenalo, že se zeptá znovu a znovu.
„Nemůžu to dál odkládat. Až skončíme, poletím."
„Chtěl jsi do LA."
„Na LA teď kašlu. Není tam nic, co bych nemohl vidět později." odpověděl jsem mu naštvaně.
„Show začíná." přišel nám oznámit Niall a já společně s Liamem odešel na stage.
Kayla's pow
Nehybně jsem ležela na gauči a nepřítomně koukala na televizi. Venku se dělalo větší a větší vedro a mě se chtělo víc a víc skočit z okna. Nesnášela jsem se za to, že jsem na něj nedokázala přestat myslet a taky za to že ho pořád miluju. Nesnášela jsem ho za to, že odešel a nechal mě odejít tak snadno. Změnil si číslo, zrušil si svůj email a nikdy mi neopověděl na dopis, který jsem mu poslala. Chtěla jsem jich poslat mnohem víc, ale stejně by neopověděl.
A tak mě napadlo, že to třeba nikdy nebral vážně. Že všechno co řekl, byli jen prázdná slova která, ztratila význam hned potom, co je vyslovil. Nebo byl jen zmatený a opakoval pořád to stejné dokola, jen aby mi neublížil. A tím neubližováním mi ublížil, jak nejvíc mohl.
My se nikdy nerozešli. Nikdo neřekl ''rozcházím se s tebou". Jen naše cesty se rozešly. Oba jsme šli jiným směrem. Už nebyl jeden. Byli dva. Každý šel na jinou stranu a nikdo nevěděl, kam ty směry vedou. Možná jsme si celou dobu mysleli, že tak to je správně. Že všechno co děláme, říkáme a co cítíme je, tak jak má být.
A možná že všechno co jsme měli, byla jen lež, které jsme bezmezně věřili a možná ji i milovali. Nebo se o to alespoň snažili. Snažili jsme se snad o něco, co neexistuje? Hráli jsme si celou dobu na něco, co neexistuje? A žili v něčem, co nebyla pravda? Člověk si zvykne i na to žít v chlívku s prasaty tak proč by si člověk neměl zvyknout na nádhernou lež, která vás dělá po určitou dobu šťastnými?
A tak mě na okamžik napadlo totéž co Carrie Bradshaw: některé milostné romány nejsou obří romány ale krátké povídky to ale neznamená, že jsou méně naplněné láskou.
A na okamžik mě taky napadlo, že to co jsme mezi sebou měli, bylo něco víc než jen prázdná a bezvýznamná slova. Byl to příběh. Prostý, jednoduchý a přesto naplněný láskou.
A možná o to doopravdy jde. Možná to není o tom prožít co nejdelší příběh. Jde o to prožít příběh, který ve vás něco zanechá a donutí vás milovat ho i když nechcete.
„Famosa boy band One Direction hanno fatto del loro ultima intervista prima di prendere una pausa di 2 mesi." slyšela jsem v televizi, kterou jsem hned vypla. Řekli něco jako ''Slavný boyband One Direction udělali poslední interview před začátkem, jejich 2 měsíční pauzy.
Těžko se mi to přiznává, ale chybí mi. Šíleně moc mi chybí.
,,Perché hai spegnere la TV?" ptala se mě malá neteř proč jsem vypla televizi. Kdyby jen věděla.
,,Dovremmo andare fuori" řekla jsem jí a šla jí udělat pití. Vzala jsem si mobil a šla s ní ven. Bylo neuvěřitelné vedro tak jsme, zamířily rovnou k vodě.
„Ti lui manca?"
„Sí." přiznala jsem malému dítěti. I moje malá neteř dokázala vycítit, že se něco děje. Občas i ten nejmladší rozum vás může pochopit víc než ten dospělí.
„Ti amo." obejmula mě. Spíš moje nohy ale i tak to bylo neuvěřitelně roztomilé.
„Ti amo anch'io." dala jsem ji pusu na tvář a pevně ji obejmula. Nedokážu si představit, že jednou bude procházet něčím takovým. Konečně jsme došli na pláž a já se najednou začala cítit osaměle a daleko od mého domova v Londýně a tak neuvěřitelně daleko sama od sebe. Nevěděla jsem, co budu dělat, až léto skončí a nevěděla jsem jak být zase já. Protože najednou jsem se cítila jako někdo jiný.
Vzpomněla jsem si na citát, který říká ''život začíná na konci tvého pohodlí" a právě teď mi přišlo, že můj život spíš končí.
Šíleně moc jsem si přála být zase malá a běhat po pláži bez starostí. S prázdnou hlavou a upřímným úsměvem na tváři. Usínat bez jakýchkoliv, myšlenek a probouzet se s nadšením. Skoro 4 měsíce jsem se snažila na něj zapomenout, ale uvědomila jsem si, že snažit se na něj zapomenout bylo, jako snažit si vzpomenout na někoho koho neznáte. Bylo to nemožné.
