„Už mě nebaví pořád žít v jeskyni!!" zařvala jsem na svoji matku Avri. „Jeskyně je náš domov, Tir nog. Tady žijeme již po tisíciletí." klidně mi odpověděla. „Vždyť venku je taky život!" zařvala jsem znovu na ní. „Ano, venku je život, ale zuří tam válka." odpověděla matka. „No právě musíme pomoct našim!" zařvala jsem znova. „Nejsou to naši lidé, jsou jiní." odpověděla zase s klidem. Uhodila jsem pěstí to stolu. „Jsou to také Na'vi, i když jsou modří a my bílí!" „A dost!" zvýšila hlas. „Už se o tom nebudu s tebou hádat, mazej do pokoje, dneska se nechci ani vidět." nařídila mi. Já ještě naposledy bouchla do stolu a utekla do svého pokoje a bouchla dveřmi.
Skočila jsem do postele a praštila do něj. Nebešťani se po porážce Jakem Sullim se vrátili. A znovu hrozí válkou. Musíme pomoct našim, přesto že už tisíce let žijeme stranou v podzemí. Uteču, rozhodla jsem se. Půjdu jim pomoct. Pomoct Sulliovým, prý odešli z klanu. Na to že žijeme stranou jsme dobře informování. Najdu je pomohu jim.
Sbalila jsem si pár věcí a vyplížila se z pokoje. Ještě jsem se stavila u sestry a přemluvila ji aby šla s mnou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dostala jsem se ven. Na povrchu mě osleplo slunce. Poprvé ho vidím. A cítím. Sluneční paprsky dopadaly na moji bledou kůži. „To je nádhera," řekla moje sestra Kirrei.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Tak kam půjdem?" zeptala se. „Do jejich tábora. Zeptáme se kam měli namířenou Jake Sullei a jeho rodina." „Co když nám to neřeknou." „Tak je vystopujeme." odpověděla jsem.
