Hlavní recepcí v přízemí jedenácti patrové budovy proklouzla nepozorovaně. Do karet jí nahrála nečekaná absence recepční a především nefunkční turnikety. Výtah, který jí poskytl potřebný azyl, se zavřel přesně ve chvíli, kdy za rohem zaslechla přibouchnutí dveří. Informační panel výtahu líně odpočítával jednotlivá patra a ona měla trochu času znovu si v hlavě přehrát svůj plán. Vše jí zatím vycházelo. Klid. Žádná panika. Šepotem si opakovala svou mantru. Z prostoru před výtahy by to měly být už jen troje dveře, pokud si jeho mimoděk sdělenou informaci pamatuje dobře.
Když bude mít hodně velké štěstí, měla by být jeho asistentka touhle dobou na obědě. Příliš mnoho by a kdyby. Tolik neznámých v jejím jindy nalinkovaném světě. Něco naprosto bláznivého v porovnání s jejím životem. Výtah se mírně zhoupl a škrobený hlas jí oznámil, že se nachází v jedenáctém patře. Znovu si zkontrolovala, zda je pásek na jejím kabátku sahajícím stěží do půlky stehen dostatečně utažený, spěšně povytáhla cípy a vykročila do chodby.
Jak mě jen mohlo napadnout jít za ním do jeho kanceláře, jeho teritoria. Nezvaně. Nečekaně. Od doby, co se před dvěma lety přestěhovali s firmou do téhle budovy, za ním v práci nebyla. Už už chtěla nacouvat zpátky do výtahu a odjet pryč, když se za ní výtahové dveře s jemným dojezdem zavřely a výtah se dal do pohybu. Bez ní. Zhluboka se nadechla a ve snaze mít tuhle část co nejdříve za sebou, vyšla spěšně chodbou lemovanou jedněmi dveřmi za druhými po obou stranách.
Ať nikdo nevyjde, ať si tam zůstanou zalezlí. Očima těkala postupně ke všem zavřeným dveřím. Třetí dveře po její pravé ruce byly pootevřené a ona bez zaklepání a dalšího vyčkávání na chodbě vklouzla dovnitř. Za pultíkem nikdo neseděl a ona, dřív než by jí opustila všechna odvaha, vzala jemně za kliku dalších dveří.
Seděl v pracovním křesle za obrovským stolem z tmavého lakovaného dřeva. Mírně pootočený ode dveří. S mobilem u ucha s někým mluvil. Jak tiše dveře otevřela, tak je také zavřela a s úlevou se o ně opřela. Srdce jí divoce tlouklo. Ztěžka oddechovala. Oči nespouštěla z jeho ruky držící telefon. S napětím sledovala jeho tvář z profilu. Nebyl to zřejmě příjemný hovor, poznala to podle jeho držení těla i tónu hlasu. Možná její bušení srdce, těžký dech, nebo prostá její přítomnost ho přiměly, aby se jak ve zpomaleném filmu na křesle pootočil jejím směrem.
Jeho zorničky se rozšířily. Bylo to však jediné, co se v jeho kamenném výrazu změnilo.
Dvěma slovy ukončil hovor a odložil telefon na pracovní stůl. Přimhouřenýma očima ji sjel od hlavy až ke špičkám červených lodiček zabodávajících se do koberce s vysokým vlasem na podlaze jeho kanceláře a zase zpět. Jemným pohybem hlavy ji vyzval, aby přišla k němu. Udělala těch pár váhavých kroků až k desce z dubového dřeva zatímco se on postavil. Když se vydal směrem ke dveřím, byla v ní malá dušička.
Chce odejít? Proč neposlal pryč ji? Odpovědi dostala vzápětí. V zámku vstupním dveří jemně cvakl zámek. Otočil se směrem k ní.
