Beta

1. Nové těžkosti na obzoru...

„JAK JAKO ŽE ODMÍTLA?!" vyhrkl korunní princ Raji, když se k němu dostala zpráva, že Shirayuki utekla. Papírek jen rychle prolétl očima a společně se svázanými vlasy jej odhodil do rohu místnosti. „CO JE TO ZA DRZOST?! PRINCI SE PŘECE NEDÁ ŘÍCT NE!"

Rozzuřeně došel až ke skleněné stěně, která se táhla po celé délce místnosti.

„Princi Raji, měl byste se uklidnit..." snažil se jej jeho nejbližší sluha odvrátit od nádvoří, protože mluvit se sklem bylo velmi hrubé a kdyby tohle předvedl ve vybrané společnosti, nejspíš by tím své už tak špatné pověsti akorát přitížil.

„JÁ JSEM KLIDNÝ, SAKAKI!" řekl s rukama zkříženýma na hrudi, poklepávaje špičkou pravé nohy o podlahu.

„To vidím, princi Raji..." prohodil ironicky.

„Tak vidíš..." vyřkl seriózně svá slova princ, pro nějž bylo nad hranicí jeho sil rozpoznat ironii od vážně myšlené věty.

„Nechcete donést čaj?" povzdechl si Sakaki.

„Jo! A silný!" Místností se nepřestal rozléhat klapot jeho boty.

„Dobře..." povzdechl si sluha a rozešel se ke dveřím.

„A vyhlaš po ní pátrání!" přikázal princ, který pohledem stále propaloval nádvoří.

„Rozkaz, princi Raji..." povzdechl si Sakaki znovu. Nemohl si dovolit mu odmlouvat, i když někomu s jeho povahou by občas nějaký ten odpor neuškodil.

~~~

Čistý vzduch a volnost byly snad to jediné, co Zen vnímal, když lehkým klusem probíhal lesem.

Za běhu si po své pravici všiml mechového paloučku. První, co jej při tom pohledu napadlo, také udělal. Lehl si na záda a chvíli jen pozoroval oblohu, kterou zdobilo pouze pár bílých obláčků, mezi nimiž skotačili ptáčci. Občas si přál žít stejný bezstarostný život jako oni a jen se prohánět oblohou.

Jeho myšlenky vyrušilo až kručení v břiše. Dneska toho vlastně moc nesnědl.

V lesíku si Zen už kdysi s Mitsuhidem a Kiki našel skromný opuštěný domeček. Rozhodl se tam vydat a zkusit si ukuchtit něco k jídlu.

Netrvalo to ani moc dlouho a k domku skutečně došel. Nebyl tam však sám. U dveří si všiml středně vysoké zahalené postavy.

Někdo chce domek vykrást? pomyslel si okamžitě.

„Hej!" rozběhl se ke dveřím, s rukou připravenou uchopit rukojeť svého meče. Když jej ale propálil pár zářivě zelených dívčích očí, Zen začal couvat, až se mu z toho zamotaly nohy a on spadl na zadek. Svou pravou ruku, kterou měl v plánu tasit meč, zapomněl stáhnout z útočné pozice a při pádu si ji nepříjemně přisedl. Nedal však na sobě znát bolest. Spíše ho zajímalo, komu patří ten pár zelenkavých očí.

„Jste v pořádku?" rozběhla se za ním dívka, během čehož jí spadla kápě, která zakrývala její zářivě červené vlasy.

V ten moment by si Zen ani nevzpomněl na své jméno. Byla nádherná.

„Nestalo se vám nic?" klekla si dívka k princi.

„J-jsem v pořádku," zakoktal se Zen.

„Ukažte mi tu ruku," natáhla svou dlaň před sebe, v očekávání, že ji poslechne.

Zen však zachoval chladnou hlavu a nechal se vést rozumem.

Co když je to past? Co když se mě chce pokusit otrávit? napadlo ho hned.