Nebeské Tajemství

2 • První úkol

Pokaždé, co jsem proletěla mraky, které tvořily vír, rozptílily se, ale mezery se okamžitě znovu vyplňovaly. Zdálo se že vír je nekonečný, že nevede na zem ale rovnou do pekla. Přestala jsem jsem vyděšeně lapat po dechu. Musím se snažit. Pomalu jsem si začala zvykat na pád a začala se rozhlížet. Tu a tam byly vidět obrysy andělů, démonů a Zneuznaných, kteří stejně jako já, měli svůj úkol na zemi. Kolem mě najednou proletěl mladý muž, naše pohledy se setkaly a já měla pocit že ty oči mi někoho připomínají. Náhle se otočil, aby mě ze zdola viděl a vřele se na mě usmál.

,, Zneuznaná," řekl to, jakoby to bylo samozřejmé a z nějakého důvodu se rozesmál. Pak se ale otočil a rychle letěl dolů. Zamračila jsem se. Pitomec jeden.
Začala jsem zpomalovat, proudění vzduchu mě donutilo otočit nohy směrem dolů a brzy jsem viděla zemi. Bála jsem se bolesti ale přistání bylo měkké.

Otevřela jsem oči. Lidé okolo mě chodili sem a tam. Každý měl své vlastní myšlenky, svoji práci a rodinu. Byli živí a nechápali jaké mají štěstí, že se mohou vrátit ke svým milovaným. Smutně jsem se rozhlédla a zatoužila být zase smrtelná. Bylo toho moc. Až moc. V jeden den se dozvím že jsem mrtvá a už musím zpět na zem, plnit nějaké úkoly.
Nikdo z lidí neviděl křídla za mými zády, ani to jak skutečně vypadám. Místo mých modrých džínů jsem na sobě měla krátké kraťasy. Bílé tílko nahradilo černé krátké. Na nohách, místo černých tenisek jsem měla vysoké černé kožené boty a košili okolo pasu. Nevěděla jsem jak vypadá můj obličej.
Dívka nedaleko ode mě, zaúpěla.

,, Co mám dělat? " její kaštanové vlasy střižené na mikádo si pročísla rukou. Úsměv mi spadl z tváře. Úkol. Ona byla můj úkol. Její hlas se ozýval v mé hrudi. To byla ona. Ta o které Fencio mluvil.

,,Celine?" Fencio se na mě podíval, přihmouřil oči a zamával papírem. Hned na to se do něj znovu podíval.

,, Jakmile se dotkeš země, budeš mít jinou podobu, nikdo tvá křídla neuvidí ale nedoporu'uji ti, je používat. Dvě hodiny, budeš mít na splnění svého úkolu. To by mělo stačit. Jakmile úkol splníš, dívej se na oblohu, soustřeď se a dostaneš se do víru, který tě vrátí zpět do školy. Pokud zůstaneš déle, vír tě vezme zptáky ať se ti to líbí nebo ne. Neztrácej čas, " raději jsem přikývla.

,, Tvůj úkol. Dívka Veronica. Je na rozcestí. Musí jít na zkoušku, jinak bude vyloučena z vysoké školy. Pro její budoucnost je důležitá. Ale její přítel odjíždí do jiné země a pokud se nerozloučí, rozejdou se. Je jen na tobě co ji poradíš. Aby se obrátila k slibné budoucnosti nebo pomíjivé lásce?"

,, Jen proto, mě pošlete na zem? "

,, Jo, " zdůraznil a zamračil se.

,, Já jsem ale nikdy.. Já nevím. " snažila jsem se mu vysvětlit, že nevím co dělat.

,, To je mi jedno, " obrátil se ke mě zády a odešel k dalšímu studentovi

Pitomec jeden. Sakra, co mám teď asi dělat? Veronica stála u vrat, v rukou mačkala sešity. Jakoby se nemohla odvážit odejít. Ale dovnitř se jí také nechtělo. Podle Fencia, jsem s ní misela mluvit. A to co nejdříve. Nadechla jsem se, abych si dodala odvahu. Jenže co když, mě nebude poslouchat? Proč by to dělala? Jsem pro ni cizí člověk. Na okamžik mě zachvátila panika. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ani nevim, kde jsem se vlastně nacházela. Neznala jsem to tady. Znovu jsem se podívala na Veronicu. Stejně jako ona, jsem váhala. Bála jsem se a nemohla jsem se odvážit udělat ani krok. Ale ona má ještě na výběr. Hrudí mi projela bolest a oči se mi zalili slzami, když jsem si uvědomila že já už ne. Já už nemám na výběr. Věděla jsem co jí poradit. Věděla jsem že jí musim nasměrovat ke slibné budoucnosti, Fencio měl určitě důvod říkat, proč je tato láska pomíjivá. Musela jsem jí dát tu možnost jít si za svými sny. Pomalu jsem se k ní vydala a v hlavě přemýšlela o plánu.