Young Royals | Třetí série

episoda první

„Uvědomuješ si, co jsi udělal?"

Měla obličej tak blízko, že dokonale viděl, jak se jí kolem kořene nosu rýsují nitky vrásek. Byla rozčílená.
Mírné zacukání ve tváři. Nebylo mu příjemné, jak byla blízko. On na její blízkost ostatně nebyl nikdy zvyklý.
„Teď jsi korunním princem opravdu ty, nemá tě kdo zastoupit."
Wilhelm odvrátil pohled od matky.
„Bullshit," procedil skrze zaťaté zuby. „To se mi opravdu snažíš namluvit, že dvůr nemá právníky na to, aby z toho Augusta dostali ven? Nebo mi chceš říct, že by se dvůr snažil o spravedlnost? Že by se snažila...královna? To už jsem viděl."
Královna se s povzdechem zaklonila na židli.
„Je obviněn z natáčení a šíření dětské pornografie. To je jeden z vůbec nejhorších činů, který nezahrnuje ublížení na zdraví."
Wilhelm mlčel.
„Je to odporné a zavrženíhodné, lid ho nepřijme zpět."
Díval se skoro až dule. Cítil se prázdný.
„Jsem rád, že si to uvědomuješ. Až bych skoro zapomněl, že obětí toho ODPORNÉHO a ZAVRŽENÍHODNÉHO činu byl kurva tvůj vlastní syn!" Wilhelm poslední slova skoro zakřičel. Svíral v ruce opěradlo židle, na které ještě před chvíli seděl.
„Kontroluj se! Mluvíš s královnou!" Stála už i královna, ruce založená na prsou, sevřené rty. Na své syny používala mocenskou funkci jen ve chvíli, kdy už neměla kam dál.
„Aha, pravda. Mám tendenci zapomínat, že ta žena, co přede mnou stojí, není moje matka, ale královna." Poslední slova procedil skrze zuby, jak kdyby je chtěl po matce plivnout. Byla hořká.

**

Královské zahrady byly obsypány květy. Když si Wilhelm toho rána vyšel na severní stranu, připadalo mu to vše skoro až příliš barevné. Trochu se to přelo s realitou.

Zahrady a pozemky paláce byly jediným místem, kde mu nikdo konkrétní nebyl v patách. Vrtulníky, drony a hlídky stačily. Wilhelm si díky tomu připadal volný, ale vždy jen do doby, než někde zahlédl malou kamerku. A pak si připadal jinak. Dívali se na něj, jako by byl malá myš v prosklené vitrínce. Hlídali ho, jako by byl malá myš v prosklené vitrínce s diamantem místo pelíšku. Ten pocit nenáviděl, bylo to, jako by se kolem něj, už tak malý prostor, zmenšoval.
Na špičkách tenisek měl rosu.
„Ahoj."
„Wille."
Usmál se a přitiskl se tváří na telefon, jako by se bál, že Simonův hlas někam uteče.
„Jak to jde, co děláš?"
„Dobře, dobře. Chybíš mi."
Wilhelm se znovu usmál. Nemohl uvěřit, že mu může zase jen tak zavolat.
„Nechápu, že už je to týden. Před domem už konečně nemáme ani jedno auto."
„Matka říkala, že když to nepoleví, zavede nějaké opatření. Ale zatím si myslí, že by na tebe akorát přitáhla více pozornosti."
„Jo, to jsi mi psal, myslím, že má pravdu. Teď už je to každopádně dobré."
„Kdy odjelo to poslední?"
„Asi před hodinou."
„Dobře."
Na obou stranách se rozhostilo ticho. Wilhelm nevěděl, jak to říct.
„Wille?"
„Ano?"
„Jsi v pohodě?"
„Jo, ehm, já jsem – napadlo mě, kdys chtěl, tak..."
Simon na druhé straně mlčel.
„Mluvil jsem s matkou. Nechtěl bys přijet...do paláce? Já vím, že jsme se domluvili na víkend, až ten šok pomine, ale...Matka proti tomu nic nemá, říká, že bychom naopak měli vyjít na nějakou akci, když...když jsem to oficiálně potvrdil. Prostě...dívá se na to jako na další povinnost. A já, já nemám nic proti. Rád bych tě viděl. A rád...no nevadilo by mi...teda kdyby to nevadilo tobě...s tebou vystoupit. Ale to nemusíme řešit teď! Nespěchá to. Nechci na tebe tlačit. A..."
„Zveš mě do svých komnat?" ozvalo se laškovným tónem.
Wilhelm se rozesmál. Spadla z něj nervozita. Bál se, že tím návrhem Simona vyděsí.
„Takže bychom šli na nějakou...akci? Spolu?"
„Matka to ještě promýšlí, ale vypadá to tak. Teda, samozřejmě, když budeš chtít. Ale když budeš chtít, můžeš to zůstat i déle, mohli bychom –."
„Wille. Já s tebou rád strávím nějaký čas, ano? Neviděl jsem tě od té události. A to bylo v pondělí!"
„A co to vplížení se k vám?"
„Byl jsi tu jen jednu noc! A musel jsem tě navíc schovávat před těmi novináři! Rád bych tě u sebe měl tentokrát...dýl. A taky sám pro sebe."


**

Felice měla ten den kašmírový bílý rolák a za studenými zdmi paláce se do něj vrtala hlouběji a hlouběji. Po dvou hodinách ve Wilhelmově pokoji už v něm byla až po bradu.
„Máte tady vždycky takovou zimu? Venku je takové teplo a tady je to jak lednici."
„Nejsi tady poprvé, ne?"
„Když jsem tu byla naposled, bylo mi osm."
Wilhelm jí podal jednu ze tří dek, kterou měl vedle sebe, Felice se ale překulila po koberci a vzala si ještě jednu.
„A já mám jako umrznout, jo?"
„Tebe hřeje láska," odvětila Felice a zabalila se do deky. Potutelně se podívala na Wilhelma, který nedokázal skrýt úsměv.
„Neříkej to takhle," povzdechl si, ale úsměv mu zůstal.
„Jak to vypadá?" zvážněla Felice.
Will začal počítat na rukou.
„Máma je naštvaná, novináři jsou otravní a...na Wattpadu je první fanfikce."
Felice při posledním slovu vytřeštila oči a začala se nahlas smát.
„August zabije královnu, mě pošle do azylu, zmocní se trůnu a Simon začne revoluci."
Felice vydala pisklavý zvuk.
„Název?"
Wilhelm se zubil ještě víc než předtím.
„Zachraňte Willyho."
Kupa dek, pod kterou seděla Felice, se se smíchem skácela na koberec. Oběma jim ještě chvíli skákaly ramena a koutky úst, potom se kolem rozhostilo bezpečné ticho. Vitráže ze zapadajícího slunce malovaly po stěnách pokoje šípkové keře.
„Je to dobré."
„Ano?" Byla tak ráda, že ho zase vidí šťastného.
„Je to konečně dobré."
„Jsem moc ráda. Opravdu. Když jsem tě teď vídala, úplně mě ničilo, že..."
Ušklíbla se a zatřásla hlavou.
„Co je?"
„Nic, nic. Jen mi teď tak došlo...Co na něm vidíš? Pověz mi to! Nikdy jsem se tě na to neptala."
Wilhelm sklopil hlavu, aby schoval úsměv.
„Právě si světu oznámil, že je to tvůj kluk a já vlastně ani nevím proč. Vždy jsem jen slyšela, proč tě trápí."
„On není můj..." začal Wilhelm, ale pak se zarazil, když viděl Felice, jak se na něj culí.
„Simon je můj kluk?"
„Tvůj...muž?"
„To zní, jako že jsem ženatý."
„Jen aby. Tak řekni mi o něm něco. Fázi ŠŤASTNĚ zamilovanýho Wilhelma, jsem nikdy neměla šanci vidět."
„Cítím k němu...něco jiného, než co jsem kdy cítil."
„Trapný, to říká každej."
Lehla si na břicho, paže si podepřela polštářem a bylo vidět, že poslouchá.
„Takže?"
Will si držel kolena a během toho když mluvil, si na ně tu a tam položil hlavu.
„Je hrozně impulzivní a...živý. Když se zlobí, tak hází rukama a křičí a nadává a když je smutnej, tak na ostatní nemluví a skládá písně a hraje. A když je šťastný, tak se culí a točí se s rukama v kapsách dokola a zpívá. A mně se líbí, jak upřímně cítí každou emoci. A přemýšlel jsem o tom, a já nikdy nebyl zvyklý na to, abych kolem sebe viděl emoce. Viděla jsi někdy člena královské rodiny brečet anebo se upřímně smát? Musím všem číst emoce tak maximálně z toho, jak úzce mají stisknuté rty... Mám to na něm rád."
„Královna má resting bitch face."
„Taky si to myslím."
„A takhle je to vše?" překulila se k němu Felice.
„Ne, ne, mám na něm rád...spoustu...Mám ho rád."
„Je to vidět," usmála se Felice a Wilhelm, kterému hořely tváře studem, jí zabořil hlavu do ramene.
„Prosím, tohle už nikdy nechci absolvovat."
„Vytáhnu to na tebe až na promoci tvýho prvního dítěte, neboj."