Biatlonový král

9. kapitola: První den v Rakousku

Stojím na letišti a netrpělivě sleduji hodinky. Cesta do Rakouska neproběhla přesně podle plánu. Místo přímého letu s týmem jsem to vzala přes Oslo. Nečekaně.

Opět se podívám na hodinky. Už tu dávno měl být. Kde se sakra fláká?

„Zdravím tě, sestřenko," objeví se konečně Ryan s širokým úsměvem.

„Proč tak formální pozdrav?" odpovím.

„Vypadáš trochu naštvaně," pokračuje.

„Čekám na tebe už přes hodinu a..."

„Já vím, promiň. Dopolední trénink se trochu protáhl a než se dostaneš do Linze, tak to taky chvilku zabere," řekne s lehkou výčitkou.

„Nemůžu za to, že z Osla to letělo jedině sem," rozhodím rukama. Ryan jen pokrčí rameny a vezme do ruky můj kufr. Mlčky ho následuji až k autu. Máme před sebou přes dvě hodiny v autě.

„V kolik je vlastně porada před zítřejšími závody?" nadhodím.

„Od šesti, pak se půjde na večeři. Těšíš se?" pousměje se.

„Na večeři nebo poradu?" zdvihnu obočí.

„Na večeři se těšíš rozhodně. V Oslu všechno v pohodě?" změní téma.

„Rasmus se má dobře."

„Neptám se na Rasmuse."

„Chápu, ptáš se na Bjørna," povzdechnu si.

„Soudě podle tvé reakce asi nic moc."

„Neviděli jsme se, nebyl čas."

„Čas nebo chuť?"

„Asi obojí. Nevím, co jsem nastoupila do téhle práce, tak je to nějak jiný. Dřív, když jsem byla pracovně mimo, tak jsme si volali skoro denně a třeba půl hodiny, teď je to maximálně jednou do týdne a na deset minut. Vím, že má taky práci, ale i tak."

„Změníme téma. Jak se těšíš na epický večírek? Už tě někdo pozval?" zamrká.

„Možná bys měl raději sledovat silnici," poradím mu.

„Chceš mi říct, že Freyu nikdo nepozval? Sázel jsem na toho Švéda."

„Ten Švéd má jméno, Ryane. A ano, Martin mě zval."

„Odmítla jsi."

„Přirozeně."

„A někdo další?"

„Proč se nezeptáš rovnou, jestli mě zval Johannes," zabručím.

„Chtěl jsem, abys mi to řekla sama. Tak dobře, co Johannes?"

„Zval mě a taky jsem odmítla."

„Není to škoda?"

„Není."

„Myslíš kvůli Egilovi?" zasměje se.

„Víš, jak to dopadlo posledně."

„Vím, dával jsem je pak dohromady," směje se ještě víc.

„Tak vidíš," zabořím se hlouběji do sedačky a zavřu oči. Potřebuji si trochu srovnat myšlenky a připravit se na to, co mě tu čeká. Myšlenkami se zatoulám k našemu poslednímu dni ve Švédsku.

„Ty ses nejspíš zbláznil! Co tě to zatraceně napadlo?" syčím na Egila v místnosti, kde se dělají týmové porady.

„Můžou si za to," odsekne naštvaně.