Kruh a cesta ven

Zdravím! Tuhle povídku jsem napsal na základě věcech, které jsem v tu dobu prožíval. Dílo pojednává o dospívání a uchopení života do vlastních rukou. Celý je to laděný v ponurým, temným kabátku. Pro tenhle příběh jsem měl dost specifickou a silnou vizi i co se týče jednotlivého vzezření (popisu) postav, tak doufám, že se mi předání myšlenek povedlo. Určitě budu rád za zpětnou vazbu v komentáři a popřípadě i za hlasování :)

Sedím v bílé místnosti. Moucha poletující u stropu a tikající hodiny nade dveřmi jsou jediným zdrojem zvuku. Sedím v kruhu. Kolem mě se hrbí ošklivé postavy. Zjizvené a ošlehané časem bez jakéhokoliv světla uvnitř sebe. Také jsem ošklivý. Ruce mám propíchnuté velkými, černými šestiúhelníky ukovanými ze železa. Přes oči mám pásku jako všichni tady. Páska zakrývá svět kolem mě hlavně ráno a večer. Odpoledne toho vidím docela dost. Přes ramena mám přehozenou hnědou vestu vyrobenou ze zvláštního hrubého materiálu. Pro vás má nejblíže ke kůži, takže mu tak říkejme. Je celá pomačkaná a jsou na ní rýhy. Pod vestou mám amatérsky zhotovené brnění s různými klikyháky. Nevím, co znamenají. Neřeším to. Z hlavy mi vyrůstají květiny. Je jich asi sedm. Většina z nich je černá a uhnilá, ale dvě ještě kvetou. První je fialová, druhá červená. Na rameni mi sedí vrána. Normálně mluví, ale teď je tu na ni moc lidí. Když mluví, neříká pěkné věci. Taky mi občas vyžírá vnitřek hlavy. Svině. Aspoň, že mám v sobě ještě trochu světla.

Muž po mé pravici na mne pohlédne. Je obrovský. Má šedou kůži posetou ještě šedivějšími žílami. Jeho uši jsou špičaté a jeho nos připomíná rypák. Pokynem ruky mne vyzve ke slovu. „Dobře," promluvím. Nervózně se uchechtnu a setřu si lepkavý smutek z pusy. Je tmavě fialový. „Jsem ptáče a nepamatuji si své jméno." „Zdravíme tě, ptáče," odpoví všichni sborově. Ptáče se říká těm, kteří už jsou dost staří na to, aby se od nich něco očekávalo. „Často přemýšlím o Okraji." Všichni se na mě zděšeně podívají. „Zajímá mě, jaké to tam je. Co se tam prožívá za pocity. Jestli je to tam... lepší." Všichni vydají nevěřícné vzdechnutí. „Jednou jsem se k okraji vydal, chtěl jsem ho přejít. Čím dál jsem šel, tím těžší to bylo. Šel jsem dál a dál. Cítil jsem, jak na mě začíná dopadat světlo. Najednou se ze země vynořily paže. Vzaly mě za nohy a rvaly zpět za okraj. Ryl jsem nehty do země, nechtěl jsem zpátky. I přes mou snahu mě dotáhly k mému domu a pak zmizely. Nemůžu se těch myšlenek zbavit. Chci se tam dostat. Chci to znovu zkusit."

„A řekl si své vráně, aby ti myšlenky na Okraj vyžrala?" zeptá se vyhublá žena sedící naproti mně. Je jí rozumět, i přesto, že má přes ústa přitlučený železný plát. Kůži má suchou a bledou. Na levé ruce se jí kroutí dlouhé nehty, na pravé nemá žádné. Hlavu jí pokrývá černý samet. Záda jí zdobí mosazná zpřerážená křídla. „Navrhla mi to, nedovolil jsem jí to." „Dobrý Bože," vydechne a začne si mnout oči skrz pásku. „Musíííšššš jí to dodo... dovolit. Rázem tě ty mymyšlenky přestanou otravovat," zablekotal muž po mé levici. Jak promluvil, z pusy mu vypadli švábi. Ucítil jsem smrad. Vidím, jak se každou chvíli škrábe na krku pokrytém vyrytými písmeny a čísly. Co asi znamenají? „Možná bys to měl udělat hned teď," ozve se prasečí stvoření zprava. „Čím dřív, tím líp." „To ne," pomyslím si. Černé zvíře zvedne hlavu a sebevědomě zaklape zobákem. Cítím, jak se stěny zužují a místnost se plní neurčitým šuměním. Klap, klap. „Já... já." Klapy klap. „Co?" vyštěkne žena. „Odmítáš snad?!" zvýší prase hlas.

Najednou se stěny prolomí a prostor naplní jasné světlo. Všechny postavy kolem mě se v té záři rozpustí, i vrána. Rázem šestiúhelníky se zaduněním spadnou na zem a páska mi sklouzne z očí. Vidím postavu, nevím, zdali je to muž či žena. Promlouvá ke mně krásným hlasem. „Ptáče, opusť toto trápení. Stačí mě chytit za ruku." Začnu štěstím plakat. Je to vůbec skutečné? „Pojď se mnou." „Ano," zašeptám. „Za Okraj."