Hi! School , Love On

Kapitola 1. Část 1. - Že by vzpomínka?

☆♡☆

Dovedete si představit krásný slunečný den a náhlý déšť, bez toho aniž by se nestalo nic zvláštního?

Kolikrát je to nereálná představa, ale někdy stačí málo a věci se ve vašem životě navždy změní.

Co se stalo před chvílí - nikdo nezmění, co se děje teď - můžeme ovlivnit a co se stane za minutu - můžeme změnit.

Můžeme tak změnit i náš vlastní osud? Naši cestu, která nám byla předurčena? Nebo se v minulosti stalo už tolik podobných náhod, že tohle nemá vůbec vliv?

Ať už je to jakkoliv, jedno je jasné, dnes je přesně ten den!

☆☆☆

Léto 2016

Rychle kráčel po schodech nahoru do školní budovy, protože nestíhal. V tom spěchu se s někým srazil. Popadalo pár učebnic a sešitů. Ale rychle se přikrčil a sebral je. Při tom, co je podával, si všiml ještě jedné, ale najednou už odcházela pryč.

Nevěděl, kdo to je, ale v tom mžiku se rozběhl po schodech dolů a běžel. Běžel kolem budovy, běžel parkem jen před schody v zatáčce se zastavil, protože už ji neviděl.
Běžel dál, po ulici v areálu školy a díval se jestli ji nepozná.. Zastavil se a ještě chvíli se rozhlížel jestli se neobjeví.

Nikde nebyla.

Zadíval se na knihu, rukou ji pohladil. Připomínala mu snad něco? Po chvilce, co mu hlavou probíhalo tolik myšlenek a vzpomínek, se na obálce knihy objevily kapky.

Že by začal náš osudný déšť?

Pršet začalo, ale pro něj to neznamenalo nic jiného než opět běžet a někde se schovat.

Rychle vyšel po schodech do venkovní chodby školní budovy. Natáhl ruku, aby zjistil jak silně prší.
Nebo snad pro něco jiného?

Jiná žákyně přišla a stoupla si vedle něj. Rozevřela deštník.
Podíval se na ni a ejhle?
Že by to byla ona?
Ta, se kterou se srazil, a které patřila kniha?

Do obličeje, jako předtím, ji neviděl. O to víc upřel zrak na náhrdelník, co jí visel nápadně na krku na namořnické halence.
Sám si ruku položil na svůj a téměř nahlas řekl: ,,Ten náhrdelník..."

Podíval se na ni. Viděl ji teď už i do obličeje?,,Ty.." řekl opět skoro nahlas, ale přitom do prázdna se sotva otevřenou pusou. A ruka mu šokem spadla z přívěsku.

Chvilku váhala jestli půjde do deště, ale nakonec se odhodlala a ani koutkem oka se na něj nepodívala.
Rozešla se po schodech a zmizela se stejnou lehkostí jako slova -

"...Zamilovali jsme se, když každičký kousek mě to chtěl.. A doufám, že jsi to ty přesně v tuto chvíli..."