Víla a král, příběh krásný, který se v dávných, dávných dobách udál.
Vše začalo na mýtině u menhiru, kam chodívával rozjímat král. Jednou takhle k večeru potkal tam král přenádhernou vílu. Vílu, která tam při úplňku tančila. Vílu s velkýma hypnotizujícíma černýma očima, co jakoby se s lehkosti větru v prostoru vznášela. Vílu, co ho svým pohledem omámila.... král nebyl schopen pohnout tělem a vydat ze sebe jedinou hlásku. A pak na něj víla sametovým hlasem promluvila. Hlasem tak podmanivým, že se králi z toho hlava zatočila. Víla kolem něj ladnými pohyby kroužila a slova do prostoru šeptala. Kolem menhiru se duhová mlha vytvořila a krále s vílou pohltila. Tim prostorem vílina slůvka se závratnou rychlostí šířila. Vila kolem krále tančila a tančila, mlha stále hustější a hustější se tvořila. Slůvka v králově mysli závratnou rychlosti vířila. Král omámen a ochromen do hlubokých černých očí hleděl. Do očí černějších než nejtmavší noc, nebyl schopen zavolat o pomoc. Menhir za jeho zády podivně hřál, král měl pocit, že si ho k sobě přikoval. Skrz mlhu vidí její nádhernou tvář, pohyby ladné, kolem těla v rytmu tance dlouhé černé vlasy ve větru vlají. Hlas sametový mu celým tělem prostupuje, jenže on se nemůže hnout, tak ji jen pozoruje. A k tomu ta zvláštní melodie, která mýtinou prostupuje a až do morku kostí se mu ryje. Měsíc je vysoko, v dálce vlk tesklivě vyje. Všechno je tak náhle jiné. Chtěl by se jí aspoň na okamžik dotknout, jenže menhir mu to nedovoluje. Tělo jak z kamene k zemi v nehybnosti připoutané. A víla se tomu jen směje. Kolem menhiru vesele krouží, její písnička prostorem se line a vše je tak krásné a jiné.. Mlha se rozpouští, noc pomalu odchází. Nastane den a vila s rozbřeskem hluboko do lesa od krále odchází. Král zůstal na mýtině úplně sám. Na chvíli usnul a když se probudil, tak si nebyl jist, jestli se ten příběh ve skutečnosti udál.
