MSTITEL [Marauders FF]

Prolog

Trvalo to hodiny. Drobná postava zůstávala schoulená do klubíčka a stále vzlykala, až už se zdálo, že ji smutek tak velký zcela pohltí. A vtom to přišlo – náhlý klid. Nečekané intermezzo v proudu dívčiných slz s sebou po bouři citů přineslo první racionální myšlenky. A ona vzpomínala.

Vzpomínala, jak si se sestrou jako malé hrály. Její dvojče bylo o dvě minuty starší než ona, ale nikdy je nikdo nedokázal od sebe odlišit. Podobně se oblékaly, poslouchaly tytéž písničky, smály se stejným vtipům, měly na odlišné záležitosti takřka totožné názory. Přesto tu jeden rozdíl byl, rozdíl, který se zjevil v podobě nenápadného zapečetěného dopisu adresovaného její sestře v době, kdy jim bylo asi jedenáct let.

To je teď ale navždy pryč. Ona je navždy pryč.

Dívka omámeně vstala a procházela se po pokoji. Snažila se, opravdu se snažila na chvíli zapomenout, ale všechno kolem jí neodvratně připomínalo onu osudnou noc před třemi dny. Odvrátila pohled stranou jen proto, aby její pozornost jako silný magnet přilákalo zapraskání větvičky v krbu. Už poněkolikáté toho večera sebou trhla, a jako ve filmu jí před očima znovu běžely všechny detaily. Rodný dům v plamenech. Pobíhající bezradní sousedé. Siréna ohlašující příjezd hasičů. A především, křik její sestry, uvězněné uvnitř domu.

Když se jí pak ptali, jak se to stalo, mlčela. Později jen policii odkývala vysvětlení, které jí téměř slovo od slova postupně vkládali do úst. Jako by na vysvětlení záleželo, teď, když jsou všichni mrtví – rodiče, sestra, dokonce i jejich mazlíček pes Toby. Jako kdyby jim mohla říct pravdu, kterou by jí nikdy neuvěřili. Tu znala jen ona sama.

Muži v černých pláštích, náhle se zhmotňující v prostoru, s bílými maskami na tvářích. Čarodějové. Smrtijedi, napadlo ji. Ten pojem jí kdysi vysvětlila její sestra, až dívku překvapilo, že si na něj po takové době vzpomněla. Teď už to musí být rok, ale připadalo jí, jako kdyby jich bylo deset. Tehdy netušila, nemohla tušit, že se dneska ocitne tady v sirotčinci.

Ťuk, ťuk, ozvalo se.

Dívka sebou znovu škubla a mechanicky odpověděla: „Dále."

Dveře protivně zaskřípají a dovnitř pokoje vejde soustrastně se tvářící ředitelka sirotčince.

Téměř omluvně pronese: „Tohle zachránili z vašeho domu, slečno. Myslela jsem, že byste si to možná chtěla projít..."

Když dívka pokývne hlavou na znamení díků a dál setrvává ve strnulé poloze u krbu, ředitelka chvíli nejistě postává opodál. Po chvíli, jako by se rozhodla, se smutně usměje, neobratně poplácá dívku po rameni, rozevře rty k několika slovům útěchy, ale zase si to rozmyslí a s rychlým ohlédnutím vycouvá ven z pokoje.

Dívka si povzdychne a podívá se na nevelkou krabici věcí z domova, když vtom ji cosi upoutá – sestřin starý kufřík. Musel to být zázrak, pomyslí si dívka, že se zachránil, skoro jako nějaké kouzlo... Opatrně jej otevře a pohlíží na jeho skromný obsah – hromádka učebnic, baculatý pytlík zlatých mincí, dřevěný klacík, několik útržků starých novin. Dívka se zájmem pohlédne na pohybující se postavy na fotografiích novin, náhle ji však upoutá jedno jméno - Malfoy. Začte se do textu:

„...v uplynulém školním roce byl žák 5. ročníku, L. Malfoy, syn dobře známého Abraxase Malfoye, vyznamenán cenou Merlin Junior za svou příkladnou službu Škole čar a kouzel v Bradavicích, když ji reprezentoval na prestižní soutěži kouzelnických soubojů, která se letos konala na Akademii v Kruvalu... "

A dívka znovu vzpomíná. To jméno jí je jaksi povědomé , podobně jako výraz „smrtijedi", někde ho už prostě slyšela. Nebylo to však tak dávno, ne, a navíc je to z nějakého důvodu důležité...A dívka si vzpomene. Přejede jí mráz po zádech, když si vybaví ten děsivě chladný hlas dominující oné noci, jak lhostejně říká: „To stačí, Malfoy. Vracíme se."

Dívku přepadne náhlý vztek a touha po pomstě, když v novinách uvidí rádoby znuděný, spokojený obličej studenta, jak přebírá ocenění. A vztek ji stále ještě ovládá, když dostane NÁPAD. Udělá to, dokáže to. Pomstí svoji rodinu. Vypadá stejně jako její mrtvá sestra a její křestní jméno po té nehodě ještě nikdo nezjišťoval. Vlastně nikdo ji tady v okolí nemůže identifikovat – od jedenácti let stejně jako sestra navštěvovala vzdálenou drahou internátní školu a doma pobývala jen malou část prázdnin, kdy nebyla s rodiči na dovolené. Bude předstírat, že je svá sestra, dostane se do té školy a pak... Zarazí se a chvíli přemítá. Malfoy, říká si dívka, nemůže to být shoda jmen? Není to nijak obvyklé jméno, přesto... Chvíli ještě přemýšlí, její vnitřní instinkt jí však přesvědčuje, že má pravdu. Pak se rozhodne. Dívčinu tvář znovu zaplaví slzy, když zašeptá: „Nenechám to jen tak, sestřičko." A potichu, trochu hystericky se zasměje, když si uvědomí: „Teď jsem mrtvá i já."