Alizah: návrat anděla

1.

To ráno bylo klidné.
Nenasvědčovalo při nejmenším ničemu neobvyklému a už vůbec ne něčemu, čeho bude zanedlouho její existence vystavena.

Ve zdech starého domu praskalo, na půdě se procházela nějaká havěť, která vydávala škrábavé zvuky.

Jako každé ráno se probudila sama, v pokoji svých adoptivních rodičů, kteří spali v pokoji přes chodbu. Když se zaposlouchala mohla zaslechnout otcovo pochrupování a matčino mlaskání.

Mohla ještě spát podle světla lnoucího se z okna, bylo brzy ráno. Pouliční lampy ještě nezhasli, i když už se pomalu začalo rozednívat a paprsky ranního slunce jí prosvěcovali skrz žaluzie okna na dřevěný psací stůl, který byl pokrytý nánosem dlouho neutřeného prachu.

Od jejího adoptování už uběhl téměř půl roku. Nechápala, proč si někdo adoptoval dívku, která zanedlouho dovrší plnoletosti a ze svých celoživotních úspor zmizí z tohohle místa, z tohohle města a nejlépe z tohohle státu.

Celý svůj život byla přesvědčená, že si to všechno zaslouží, že si to zavinila sama. Byla špatnou dcerou a rodiče ji odložili před dětský domov. Avšak její druhá část ví, že ji rodiče milovali a proto udělali, co považovali za nejlepší. Pro ni.

Nenáviděla ten pocit samoty, který ji zužoval celý dosavadní život. Pocit toho, že nikam nepatří, že nemůže být milována.

Ztratila tolik přátel za ty roky v dětském domově. Zůstala jen tichou myškou v rohu místnosti, která si ohlodává svůj život, až z něho nic nezbude.

V jejím srdci už nebylo místo pro nikoho dalšího, jen nenávist, strach a lítost.

Ani nemusela opustit pokoj, aby věděla že ten den bude stát zase za nic.

"Příště mě varuj než probudíš celý dům domovním zvonkem, tak brzy ráno." Nadával Finn a v jeho hnědých očích se zračil vztek, i přes varování v jeho očích se na něho vrhla a pevně ho objala.
"Taky tě ráda vidím Finne" usmála se sladce a pustila ho z objetí. Od posledně, kdy ho viděla, se nijak zvlášť nezměnil, jen chytl tmavší odstín pleti od moře, kde byl se svými rodiči na poslední týden prázdnin. Vlasy splývaly s kůrou okolních stromů a blížili se barvě jeho nynější pleti.

"Rodiče tohle nebudou nadále tolerovat, to jsou jejich slova, ne má, jen pro upřesnění." Jak ho poslouchala a přikyvovala všimla si na druhé straně chodníku nějakého muže, který je bedlivě pozoroval.
"Vidíš ho?" Zeptala se Finna. Ten následoval její pohled přes silnici na druhou stranu chodníku.
"Myslíš toho chlapa, co se na nás dívá?"
"Ne to křoví v rohu," zavrčela," jasně že toho chlapa!"

"Ano vidím Ali, prostě ho budeme ignorovat, je to jen nějaký chlápek, co nemá nic na práci." Odbyl to Finn a táhl Ali z místa, kde stály, kupředu.

Nemohla si pomoci, ohlédla se, ale ten muž byl pryč. Nikde ho neviděla ani na druhé straně chodníku a jelikož se nacházeli ve slepé uličce neměl kam zmizet, ale prostě byl pryč.

Betonová stavení kolem nich neměla žádný vstup, ve kterém by mohl zmizet a cihlová zídka na konci této ulice, byla příliš vysoká, aby ji mohl přelézt.

Připadal jí povědomí, jako by se sním již setkala dříve, ale nemohla si vzpomenout, kdy to bylo.

"Musíme jít, jestli chceme stihnout autobus." Popohnal ji Finn, ale myšlenkami byla stále u toho podivného muže.

"Všiml sis toho tetování na jeho krku?" Zeptala se Finna, zatímco čekali na autobusové zastávce.

"Ne, zas tak jsem si ho neprohlížel, nech to plavat, měla by ses soustředit na vstupní testy, nezapomeň, že už začala škola a prázdniny skončili." Zavrčela na něho.

Pokud něco nesnášela víc než svůj život, byla to škola. Přesněji začátek školního roku, kdy učitelé nevědí kde jim hlava stojí, kdy jim dávají nesmyslné vstupní testy, aby mohli sami dohnat resty, které nestihli udělat na konci prázdnin.

Jak jen ten svět a všechnu nespravedlnost nenáviděla.

"Netvař se tak, je to poslední rok, potom hurá do světa. Nebo ne?" Přikyvovala, ale myšlenkami už byla zase jinde.

Poslední školní rok, poslední rok, jako nezletilá. Bude moct konečně vypadnout z tohohle příšerného místa a od adoptivních rodičů, které k tomu balíčku jejího skvělého dospívání bohužel patří též.

Nejen že neví, kdo její skuteční rodiče jsou, ale byla příliš malá, aby se na ně pamatovala. I přes to, že jsou určité útržky, které si dokáže poskládat, není nikdo, kdo by ji je potvrdil.
Jedno bylo však jisté jméno a příjmení nese od svých biologických rodičů.

Alizah Tartarus. Tak neobvyklé a přesto ho miluje. Nosí ho hrdě, protože ho vybrali její skuteční rodiče. Ti kteří ji dali život, a kteří ji odložili jako tříletou holčičku, protože se o ni nemohli postarat.

"Zem volá Ali," mával Finn rukama Alizah před očima, "je tady autobus."

Nastoupila rovnou za Finnem, který za ně jako pokaždé zaplatil jízdu ke škole, nemohla mu to rozmluvit, snažila se o to snad tisíckrát, ale jak si něco vtluče do hlavy nikdo s nim ani nehne.

Měl pro ni slabost už od chvíle, kdy ji srazil na chodbě základní školy a vyrazil jí všechny sešity z rukou. Tehdy to byla jen osamocená ušmudlaná holčička, bez přátel, rodičů a v ošuntělých starých věcech, které dostala v dětském domově od potenciálních charitativních organizací.

Omlouval se ji tolikrát, až ji to rozesmálo a nechala se od něho doprovodit k dětskému domovu. Nikdy předtím nikomu neřekla, kde bydlí. Bála se, že by si z ní děti dělali legraci, ale Finn byl jiný, milý a vždy ohleduplný.

Stali se z nich přátelé, i přes to kolikrát se pohádali, se znovu usmířili. Nedala na něho dopustit a on na ni.

Stál při ní ve všech těžkých chvílích, které Ali život házel pod nohy. Milovala ho za to, víc než si přála.

Byl tou nejstálejší věcí, kterou měla.