Myslela jsem, že tě změním A to se ti povedlo

kapitola čtvrtá

Je to sotva 48 hodin, co mě táta nechal zavřít v Toweru. A já už teď nemám, co dělat. Teda mám, ale nemám. Knížek, co bych mohla přečíst, mám dost, stejně jako filmů nebo seriálů, na které bych se mohla podívat, ovšem ani na jedno z toho nemám náladu. Mnohem radši bych pobíhala v kavárně v Brooklynu mezi stoly a nosila objednávky. Bohužel tam se jen tak nevrátím.

Po tom, co jsem předevčírem zmlátila boxovací pytel až mě bolely ruce i nohy jsem tam musela s neskutečně obrovským sebezapřením zavolat, že tam druhý den nemůžu přijít. Když se mě potom Melissa, které to tam patří, zeptala jestli budu moct přijít den na to, musela jsem jí s těžkým srdcem a slzami v očích říct, že ne a že už tam nemůžu dál chodit. Asi desetkrát jsem se jí za to omluvila a prosila ji, ať se na mě za to nezlobí, ale že nastaly jisté okolnosti, které mi to znemožňují. Uklidňovala mě, že to chápe, že se na mě opravdu nezlobí a že kdyby se situace změnila zase mě tam ráda uvidí, i kdybych si tam zašla třeba jen na kafe. Cítila jsem se tak strašně trapně. Přijít o práci, kterou jsem milovala jenom proto, že se můj otec rozhodl, že nevytáhnu paty z tohohle baráku, je ponižující. Aspoň pro mě.

Včera jsem byla celý den zavřená v pokoji a vyšla jsem asi jen dvakrát, abych si doplnila zásoby a pak zase zalezla. Bohužel podruhé mě přitom viděla Pepper a hned se mě ptala, proč tady jsem. Neodpověděla jsem jí, ale ani to nebylo potřeba, protože to udělal táta. Já rychle zdrhla k sobě do pokoje, jako zbabělec. Přes dveře jsem pak slyšela, jak se pohádali. Cítila jsem se kvůli tomu strašně.

"Zlatíčko? Jsi v pořádku?" Zeptala se mě Pepper, když za mnou přišla po té hádce. Jen jsem zavrtěla hlavou, že ne. Povzdechla si, sedla si ke mně na postel a objala mě. "Je mi to líto. Tvůj táta se někdy chová jako blbec." "Neměla ses s ním kvůli mně pohádat," popotáhla jsem. "Nevyčítej si to, ano? Jen chci, aby jsi byla šťastná a tohle tě očividně šťastnou dělalo. Jen by si to měl uvědomit i on." "Díky Pepper. Jsem ráda, že si našel zrovna tebe." Zbytek dne jsem strávila v posteli koukáním na film.

Dnešek se včerejšku zatím dost podobá. Z pokoje jsem vylezla jen ráno kvůli jídlu. Koupelnu mám naštěstí vlastní. Nemusím se tak bát, že někoho potkám, ikdyž Nat i Steve zjevně mají plné ruce práce od S.H.I.E.L.D.u, protože jsem je neviděla už předtím nějakou dobu, jen vždycky na chvíli. Kdo ví, jestli o tom mém trestu vůbec ví. Pepper se tady stavila ráno, že bude muset na pár týdnů odjet, no a táta... S tátou teď nemluvím. Celou tu dobu mě tak nikdo neruší.

Za dnešek mám puštěný už několikátý film, ale nemůžu se na něj nějak soustředit. Pořád mi, z mně neznámého důvodu, vrtá hlavou to, co mi řekl Loki.

Vím, jaké je nerozumět si s otcem.

Ten pocit, jako by mi na tu malinkou chviličku opravdu porozuměl. Nakonec notebook zavřu, protože nemá smysl ho mít puštěný, když ho víc nevnímám než vnímám. Místo toho se natáhnu na postel a už po několikáté se pokusím dostat z téhle budovy pomocí Jarvise. Předpokládaný výsledek je záporný, ale za zkoušku nic nedám.

"Jarvisi, prosím pusť mě ven." "Je mi líto slečno, ale pan Stark jasně řekl, že bez jeho povolení nesmíte opustit Tower." "No tak Jarve, smiluj se nade mnou. Já chci jen na vzduch!" "Pokud vám stačí jít na čerstvý vzduch, můžete jít na střechu - tam máte přístup povolený." Jako vážně? "Já myslela na vzduch jako na zem mezi lidi, ne na betonovou plochu na špičce mrakodrapu," obořím se na něj. "Tak v tom případě vám nijak nepomohu. K tomu abyste mohla jít ven.." "Mi musí dát táta povolení," dokončím za něj, to už mi bylo řečeno několikrát. "Já vím, ale nemůžeš ten rozkaz, co já vím nějak zrušit? Nebo obejít?" Zkouším to stále znova. "Je mi líto ale ne. O tomto rozhoduje pouze váš otec a nikdo jiný." "Skvělý," řeknu ironicky. "A nešlo by to ani kdyby tady nikdo nebyl? Nedozvěděli by se to," navrhnu opatrně a už zoufale.
"Jak už jsem řekl, toto je rozhodnutí vašeho otce, ne moje." "Super."