Bylo to během mého výcviku. Měl jsem dojít pro nože, ale když už jsem byl v otcově pokoji, neodolal jsem a nakoukl do jeho šuplíku. Vytáhl jsem pár desek, ale nic zajímavého neobjevil. Ani nevím, co jsem chtěl vědět. Ale z jedněch desek vypadla fotka. Obyčejná fotka, jakých je po celém světě miliony. Ale ta holčička na ní, ta je jenom jedna. Uslyšel jsem otcovy kroky a fotku rychle vrátil do šuplíku.
Jenže lidská zvědavost nezná mezí. A stejně tak i ta moje. Večer jsem si chtěl tu fotku lépe prohlédnout. Něco mě k ní táhlo, ale já nevěděl, co to je. A tak jsem nakonec trávil každý večer s tou fotkou. Vyprávěl jsem jí zážitky celého dne, svěřoval se jí... Vím, byla to jenom fotka, ale pro mě to bylo světlo v mém vězení, v mém životě.
Tak to šlo několik měsíců, až to začalo být mému otci podezřelé. Tak se jednou vkrad do pokoje, zrovna, když jsem zase držel její fotku v ruce. „Tušil jsem, že ji jednou najdeš. Měl jsem ji rád, byla to skvělá žačka. Od ní by ses měl učit." A začal mi vyprávět příběh o jedné malé Caroline, které pomohl v útěku z výcvikového tábora. A i když při té pomoci přišel o nohu, nikdy toho nelitoval. On poznal, že jsem se do ní zamiloval a nebránil mi v tom. Ovšem můj druhý, nepravý otec byl jiného názoru. A připravil mi hrůzné překvapení...
