„Co to tu voní?" Zeptala jsem se hned, jak jsem vešla do kuchyně a nasála jsem vůni buchet. „Vždyť moc dobře víš, jak voní tvé oblíbené, tvarohové, buchty. " Řekl s úsměvem můj nejoblíbenější člověk na světe a couvla boky do prava, tak abych měla výhled na plech s buchtami. S pár rychlými kroky jsem byla u plechu a když už jsem po nich šahala, pleskla mi po ruce. „Tss! Kolik ti je let?" S úšklebkem jsem se na ni podívala, vyplázla jazyk a posměšným tónem řekla „čty-ři " Jen jsem to dořekla už na mě maminka mířila vařečkou „ Plus deset! " Zakřičela za mnou, když už jsem vybíhala ze dveří. Smála jsem se až mě břicho bolelo. „Až vychladnou tak tě zavolám!" Ahh, ulehla jsem na trávník a koukala na mraky. „Justýno! Slyšíš?!" Celá vesnice ji slyšela. „Anooo, mamii!" Zakřičela jsem nazpátek. „Co to tu řvete?" Trhla jsem sebou „pfuj, to jsem se lekla! Sakra, Janku!" Sedla jsem se a podívala na svého, staršího bratra, se sekyrkou v ruce. „Sekal jsi dříví?" Zašklebil se na mě a já věděla že přichází nějaká jeho vtipná hláška. „Připravuju se až budu vojákům odsekávat hlavy" Řekl "drsně" a švihl do strany sekyrou. No, tak ten určitě. Už při kapce krve je jako malá holka. Uchechtla jsem se a lehla si zpátky do čerstvě posekané trávy.
