Mýlila jsem se. Hlasy znovu zesílili. Chvíli mi přišlo že zněli nadšeně, vzrušeně. Něco se děje. A to mě děsí. To co jsem myslela, že jsou paprsky slunce, mi teď je jasné že jsou plameny ohně. Zpívali si, smály se a cinkali sklenicemi. Jedli naše jídlo? Pili tátovo pivo? To se tam děje? Kde je moje rodina? Zabolela a zatočila se mi hlava, jenže jsem si nemohla dovolit vyndat lahev s vodou.
Něco slyším, něco mezi jejich klábosením a smíchem...tlumené skřeky. Čí jsou?
Něco málo jsem zaslechla z jejich konverzace „Ta mrcha... kousla...bránila se...syn...líbilo se mu to....kretén...neschopný zachránit svou rodinu...slaboch...najde me ji." O čem to mluví? O čem to, sakra, mluví?! Zoufalstvím se mi chtělo křičet, brečet a utíkat než bych našla náruč své matky. Jediné na co jsem dokázala myslet bylo na objetí mé maminky. Kde jsi? Bože...
Nemohla jsem to dál vydržet. Snažila jsem se dívat skrz škvíru mezi dřevem, ale nic jsem neviděla. Už jsem se chystala otevřít poklop, když jsem zaslechla. Prvně tlumeně, pak hlasitě. „ Konec hry na schovávanou. Čičiči, kdepak jsi?.... Ty jedna malá COURO! KDE SEŠ!" Nedýchala jsem. Přes knedlík v krku jsem si ani netroufla polknout. Zavřela jsem oči, jako kdyby fungovalo -když já je neuvidím, oni mě taky ne. " Křičeli, někdy mile, jako kdyby hledali někoho kdo se jim ztratil a pak naštvaně, protože jej nemohli najít. Chvíli prosili, pak vyhrožovali. Až nakonec jim došla trpělivost. „Víš ty co?! Byli jsme trpělivý, milý, no a teď pohár přetekl. S tvojí rodinkou jsme si užili dostatečně, takže pokud se do třiceti sekund neobjevíš! Tady! Předemnou! Tak budeš litovat! " Byla jsem jak ochromená. Matka mi řekla nevylézt, nikomu nevěřit, počkat na paprsky slunce. Opakovala jsem několikrát za sebou paprsky slunce, paprsky slunce, paprsky slunce,... Vytrhlo mě jeho počítání „Dvacet! Dvacet jedna! Dvacet dva!" Až ho nakonec přehlušilo bolestivé sténání. „Pět sekund! Už takhle si tvůj drahý táta se synem nesednou na prdel a tvoje máma neporodí dalšího spratka, takže pokud je nechceš slyšet prosit o milost, hned se UKAŽ!" píchlo mě u srdce, rychle, bez varování, nelítostně. Žaludek mi udělal několik set kotrmelců a rychle jsem začala polykat obsah žaludku, který se mi hrnul do krku.
„Jak si přeješ!" Slyšela jsem několik výkřiků až nakonec matčin hlas „Říkám... vám...není...tady." Chtěla jsem křičet, běžet za ní a obejmout jí, ale jen jsem si dala dlaň na pusu a nechala jsem slzy téct po tváři. Snaží se mě ochránit. Nesmím se nechat chytit. „Chyťte si je pořádně za ty vlasy!sakra! Neschopný homouši!" Paprsky slunce. Jsou tady. A přesto se cítím, že jsem selhala. Tělo necítím. Okem jsem zahlédla siluety. Tři klečeli na trávníku a tři nad nimi stály. Zděsila jsem se. Nechtěla jsem se dívat a přesto jsem nedokázal odtrhnout oči. Je to přeci moje rodina. Měla bych tam být s nimi. Nebo, nejlíp, místo nich. A v ten moment. Všichni tři stojící siluety posunuly rukou z leva doprava. Na dálku jsem věděla, že je to krev. Že ta těla, která popadala na špinavou zem je moje rodina. A pak už jen ten nelidský křik míchající se z bezcitným smíchem mužů.
