Tiché kroky se pomalu přibližovali k mé posteli. Zadržela jsem dech. Svaly mi ztuhly a já nevěděla jestli bojovat nebo utéct. Strach mě začal pohlcovat. „Týnko " Tichý, laskavý hlas mé mámy mě vrátil do reality. Nic se neděje. Jen mamka. Ale proč tu je? „Obrátila jsem se, tak abych na ní viděla. Zamžourala jsem do tmy. Viděla jsem jenom obrys, který si pomalu sedal na mou postel. „Mamí, bojím se, co se děje " Prosebně jsem řekla, ale nepřišla odpověď. Teplé paže mě obejmuly a pevně drželi. „ Omlouvám se..." Mezi vzlyky pokračovala „Moc se omlouvám, dcerko moje. Miluji tě, celým svým srdcem tě miluji. " Jen jsem kývla. Bála jsem se. „ Pojď, na nic se neptej a pojď." Zavřela jsem otevřenou pusu k nevyřčené otázce. Je to tady. Utíkáme. Alespoň to jsem si myslela.
Látkovou tašku, s pár kusů oblečení a několik konzerv mi dala přes rameno. Dala mi teplou mikinu a šátek okolo krku, přestože bylo léto. „Pojď, rychle, musíme jít." Netroufla jsem se zeptat kde je otec ani bratr ani kam jdeme. A už vůbec ne, proč. Jen jsem jí nechal, aby mě táhla za ruku. Vzala mě do stodoly „Pořádně mě poslouchej. Bratr odešel s otcem, nemusíš se o ně bát. Odteď mysli jenom na sebe. Je ti to jasný?" Nechápala jsem co to říká a tak jsem jenom přikývla. „Vlezeš na žebřík a prolezeš támhletou dírou" Ukázala na otevřený poklop ve stropu o kterém jsem vůbec netušila že tam je, přesto že jsem tu celý dětství hledala různé skrýše. „Je to tam akorát pro tebe, bude to nepříjemný, ale za žádnou cenu odtamtud nevylezeš, než uvidíš první paprsky slunce. " Vždyť je teprve noc, copak se zbláznila? To bude minimálně za čtyři hodiny. Netroufla jsem si nic nenamítat a tak jsem poslouchala dál. „Až budeš nahoře, žebřík dám pryč, takže budeš muset poté skočit dolů, snaž se mířit do balíku slámy, ať ti to zmírní pád. " Spolkla vzlyk nebo možná výkřik. Najednou začala mluvit ještě rychleji a rychleji. „Je mi to opravdu líto, ale tohle je jediné řešení na které jsme přišli s tvým otcem. Až bude ráno a ty uslyšíš že je klid a potichu vylezeš, všude se rozhlídni a poslouchej, pokud uslyšíš hlasy nebo kroky, schovej se, Za žádným případě na sebe neupozorňuj. Poté se musíš dostat k tvé tetě Lídě, jdi pěšky, přeš zkratky, které znáš. Dávej si pozor na lidi, všem se musíš vyhnout. Je ti to jasné?" O čem to sakra mluví? To je nějaká hra? Chtěla bych na ní zakřičet ať je ticho, ať už nic neříká, ale nedokázala jsem to. Strach mě naprosto ochromil. „Bože. Už musíš jít. Vylez po tom žebříku. Rychle!" Poslechla jsem. Nevím jak, prostě se tělo samo hýbalo, až nakonec jsem se ocitla na špinavém, plném prachu a pavučin, malém prostoru, kde jsem měla vydržet několik hodin, jenže už teď jsem chtěla odtud pryč. Mamka se na mě naposledy podívala s očima plného strachu a lítosti, pak už jen zaklapla příklop. A já se ocitla sama, ve tmě, plná strachu. Poslouchala jsem jak odnáší žebřík, šoupe slámu až nakonec ticho. Mrtvolné ticho, které mohlo trvat několik minut či hodin. Celé tělo bylo ztuhlé, bolestivé, jediné co jsem chtěla bylo brečet a křičet. Prosit, aby se pro mě vrátila. Slibovat, že už nebudu odmlouvat. Jenže už bylo příliš pozdě.
Nevím ja dlouho to trvalo, tělo celé zatuhlé a unavené, snad poprvé jsem zadoufala. Přišla si pro mě! Určitě to byl jen nějaký žert. Vše bude v pořádku. Jenže tiché kroky, přešly v dupot a křik. Naprostý řev. Rozkazy. Rozbíjící se sklo. Praskot dřeva. A další křik. Chvilku jsem měla pocit, že jsem zaslechla „Nejsou tady!" Ale mohla jsem se mýlit. Musela jsem se mýlit. Kdo by nás hledal. Proč by nás hledal. Je to směšné...A přesto. Hlavou mi probleskla vzpomínka na bráchu se sekyrkou v ruce. Proč jsem tu schovaná a kde je moje rodina? Hlasy začali zesilovat, byli všude. Zadržovala jsem dech. Chvíli jsem měla pocit, že jsou i vedle mě, ale to se mi jen zdálo. Možná jsem omdlela nebo jenom usnula. Nevím. Každopádně mi přišlo, že brzo vyjde slunce. Světlo se mihotalo ve malinké škvíře. Že by tu už byli první. sluneční, paprsky?
