Jedinej důvod, proč tě nenávidím [ItaDei] ✓

Kapitola druhá

Další soužití těch dvou nebylo... no, ehm růžové. Už od toho prvního dne, co se poprvé setkali v jejich společném pokoji, to mezi nimi skřípalo. Tmavovlasý student veteriny byl ze svého nového spolubydlícího úplně na prášky. Za celý svůj život byl zvyklý, obklopovat se zejména klidnými lidmi, jelikož ti akční, energičtí a rozvášnění ho povětšinou tahali od toho, co pro něj bylo nejdůležitější - učení a vysoké kariérní cíle. Už jen z toho důvodu v žádném vztahu nikdy moc dlouho nevydržel. Ne, že by dané partnery neměl rád, to vůbec, ale studium pro něj bylo prostě a jednoduše důležitější. I z toho důvodu se vlastně rozešel se svou poslední dívkou, jež mu to podle výrazu, který po něm házela pokaždé, když měla směnu dole na recepci a on zrovna procházel kolem, patrně nedokázala odpustit.

Nikdy s ní nechtěl chodit na žádné studentské společenské akce a pokud byl někdy vzhůru dlouho do noci, tak to prostě nemělo cenu. Na konci minulého semestru, někdy v půlce června, se s ní tedy rozešel a od té doby měl relativně klid.

Tím, že mu do života nyní vstoupila ta hyperaktivní fretka na perníku, kterou jeho nový spolubydlící rozhodně byl, se ale všechno zkomplikovalo. Nejen, že už neměl takový klídek na učení, ale všude byl příšerný bordel. Ne, že by byl Deidara prase a zanechával po sobě špinavé oblečení, nebo zbytky od jídla, jak jiní chlapi s oblibou dělali, na to byl až moc velká primadona. Jakmile se ale jednalo o jeho vzhled, dokázal pokoj zaplnit hromadou všech serepetiček a dalších píčovinek a přípravků na péči o vlasy a o pleť, o kterou se staral víc než nějaká celebrita.

Ne, že by mu nějak extra vadila tato samotná skutečnost, přece jenom díky vší té píli vypadal opravdu dobře, vlasy měl krásně husté a nablýskané, až se třpytily jako tekuté zlato a lákaly k pohlazení, pleť hladkou a bez jediné poskvrnky, což by mu mohla závidět kdejaká žena.

Ne, mnohem víc ho štvalo, že koupelna nyní byla plná všech možných a nemožných kravin a on měl vážně co dělat, aby si přes ně kolikrát nerozbil hubu.

Ani Deidara z jeho přítomnosti nebyl zrovna nadšený, což se potvrdilo zhruba měsíc po té, co se nastěhoval. Listopad byl v plném proudu a statným stromům vysazeným po univerzitním kampusu se barvilo listí do teplých barev, oznamujících, že to nebude trvat dlouho, oni odpadnou a pomalu, za pomoci silnějšího či slabšího závanu větru, se snesou na zem. Počasí bylo ještě relativně teplé, avšak i tak bylo již znát, že rok se pomalu chýlí ke konci. Odpoledne vždy ještě svítily poslední silné paprsky slunce, které studenty vyhřívaly, ale ráno a večer už bylo docela chladno a teploty klesaly něco málo pod deset stupňů.

Deidara, který toho večera seděl v univerzitní kavárně nedaleko Fakulty chemie, oděný ve stylové, ale již teplejší bundě a upnutých džínách, jen obtočil prsty kolem sklenice s horkým lattém, přiložil ji ke rtům a zlehka usrkl.

"Říkám ti, Sasori," zamručel směrem ke svému společníkovi, který se vyvaloval na židličce naproti němu a cpal do sebe čokoládový dortík, "že víc upjatýho kreténa jsem neviděl."

"Tho je tho thakh hroznhý?" zeptal se druhý s plnou pusou.

Dei jen nechápavě zamrkal. "Cože?"

Sasori zvedl prst do vzduchu na znamení, ať chvíli počká, překotně dort rozžvýkal, polkl, zapil vodou a jen se pousmál.

"To je to tak hrozný?" zopakoval svou původní otázku.

Zlatovlásek jen mykl rameny, zády se opřel o vypolstrovanou židli a jezerně modrými hloubkami se zahleděl ven z okna, kde ostatní studenti pomalu odcházeli z posledních přednášek na kolej, nebo domů v případě, že bydleli poblíž. Pak znovu pokrčil rameny a ve tváři nasadil lehce nafouknutý výraz.