Běžel jsem snad nejrychleji co jsem za celý svůj život běžel.
Já nechci jít do basy.
Bojím se o Mayu.
Co když se ji něco stane?!
Nikdy jsme se nerozdělili.
Snad jen v pořádku.
Ani jsem se nezadýchal jak jsem se bál.
Párkrát jsem se otočil jestli za mnou neběží policisti.
Zatím ne.
Asi jsem je setřásl.
Doběhl jsem domů.
Zamkl jsem.
Tady mě policisti nenajdou.
Začal jsem brečet.
Sedl jsem na zem, a opřel se o zeď.
Byl jsem naštvanej a zároveň slabej.
Utřel jsem si slzy.
Buď přece chlap!
Nikdy nebrečíš, tak proč začínáš!!?
Zvedl jsem se a chtěl jít do pokoje.
Najednou někdo silně bouchl do dveří.
Něco jako kdyby se silně klika vymrštila.
Opatrně jsem odemkl.
Myslel jsem si že to jsou policisti.
Radši jsem koukl z okna.
Žádný policejní auto.
Ani sirény jsem neslyšel.
Otevřel jsem dveře.
Za nimi stála Maya.
Vtrhla dovnitř a opírala se o zeď.
" Zavolej záchranku "
Řekla tichým hlasem.
Nechápal jsem proč.
Najednou vyprskla krev.
Klekla si a držela si břicho.
Tekla ji z úst krev.
Ne že by ji tam někdo praštil, prostě vnitřně.
" Mayo! Co se stalo "
Klekl jsem si vedle ní a snažil se ji pomoct, I když nevím jak.
" Zavolej tu záchranku!! "
Řekla a lehla si.
Kroutila se v bolestech.
" Dobrý den, jaký máte problém? "
Ozvala se paní z mobilu.
" Moje kamarádka krvácí, a vyplivuje krev "
" Budeme tam za chvíli "
Ještě před tím jsem řekl adresu ale tu vám říkat nebudu, by jste mě přišli vykrást nebo mě unesete.
" Mayo vydrž!! "
Ani se na mě nepodívala.
" Dneska umřu "
Řekla a začala brečet.
" Ne! Neumřeš! Záchraní tě "
Ona se usmála.
" Budu ti věřit "
Rozbrečel jsem se.
Bál jsem se o ní.
Najednou se rozezněly sirény.
Přijela záchranka.
Vykopli dveře a Mayu dali na lehátko.
Pak následně ji naložili do sanitky.
" Můžu jet s ní? "
Zeptal jsem se na rychlo.
" Může jet jenom rodina "
Rozbrečel jsem se ještě víc.
" Ona nikoho nemá, má jenom mě "
Sanitář se na mě litostne podíval.
" Fajn, nastup "
Usmal jsem se.
V nemocnici mi však řekli že s ní na sál nemůžu.
Chodil jsem pořád sem a tam.
Čekal jsem na doktora.
Brečel jsem.
Když si vzpomenu jak tam ležela rozbrečím se ještě víc.
Bůh ví co se ji stalo.
Doufám že neumře.
Už čekám 4 hodiny.
Nejsem unavený.
Jsem spíš na dně.
Bojím se o ní strašně moc.
Jen tak ze dne na den mě může opustit.
Dopíči.
Sedl jsem si na židli co tam byla.
Klepal jsem nohami.
Ze stresu.
Bylo mi strašně špatně.
Je to moje vina.
Kdybychom se nerozdělili tak by se nic takového nestalo.
Jsem strašnej debil.
Přál bych si aby přežila.
Po nějaké další době za mnou přišla doktorka.
" Je v pořádku?! "
Byl jsem strašně ve stresu.
" Ano, zatím žije. Ale "
Je tam to ale.
Doprdele.
" Ale je v kómatu "
