CoD: Loyalty

1. kapitola

Dveře do místnosti, kde jsem se starala o zraněného se otevřeli a já čekala další hrubé zacházení a nadávky od našich únosců.

„Pět rukojmích. Tři evakuováni, poslední voják a medik chybí," nový hlas mě donutil se otočit až můj řetěz, který jsem měla připevněný na kotníku, zařinčel.

„Potřebuji konfirmaci, Alex, medik, je to žena?" na prahu dveří se objevil muž v taktické vestě a s maskou kostry na tváři a mluvil do vysílačky.

„Poručíku," ozval se muž, o kterého jsem se poslední dva dni starala.

„Jacobe. Dořídili vás." Muž k nám přešel a odhrnul pokrývku z mého pacienta. Nebyl to hezký pohled.

„Necítím nohy, poručíku. Obávám se, že s vámi neodejdu."¨

„No to ani omylem, já bez něj nikam nejdu," založila jsem si ruce na hrudi.

„Je spuštěná autodestrukce, celá tato loď půjde ke dnu za devět minut," prohlásil poručík, jehož jméno jsem pořád neznala.

„K čertu s tím, já ho tady nenechám."
„Budete muset, madam," řekl, když se sklonil a zkoumal řetěz na mé noze. Narovnal se, vzal pistoli a prostě ho odstřelil.

„Vy jste magor!" uskočila jsem od něj, „co kdyby se ta kulka odrazila a někoho z nás trefila?"

Docela mě iritovalo, že jsem mu nedokázala číst v obličeji, díky té masce.

„Vy ponesete..." přerušil mě v půli slova.

„Na to není čas ani kapacita." Sklonil se a normálně si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor.

„Okamžitě mě pusťte, když dokážete nést mě, můžete i jeho, potřebuje pořádnou lékařskou péči!"

„Všichni tři víme, že to domů nedotáhnu, Alex. Má zranění jsou rozsáhlejší a cestu bych nepřežil. K tomu poškození míchy..."

Bouchala jsem pěstmi do muže, který mě držel, zatímco on hodil vojákovi na posteli svoji pistoli a poslední krát si zasalutovali. Jeho psí známky jsem měla v kapse už od rána, když jsem zjistila, že jeho tělo vypovídá službu díky zraněním, která mu způsobili únosci.

Řvala jsem jako tygr a kopala a bouchala, ale nebylo mi to nic platné, byla jsem unášena z místnosti s tím, že loď detonuje za tři minuty.

Došli jsme na palubu a co jsem vážně nečekala bylo, že mě muž přehodil přes zábradlí do ledové vody. S jekotem. Hlasitým. Který ukončila až voda, do které jsem dopadla. Vyplavala jsem na hladinu a vedle mě se ozvalo další šplouchnutí. To ten muž. Podíval se na mě a já mu pohled celá vzteklá opětovala.

„Tohle si někdo šeredně odskáče," zavrčela jsem.

„Nemůžete zachránit všechny."

„Ne, ale můžu se o to pokusit."

Vzal mě za paži a plaval o kus dál a já si až pak všimla, že jsme u motorového člunu, kde čekali tři diplomaté, kteří byli rukojmí s námi.

Vylezli jsme do člunů zrovna když se ozvala první detonace, díky které jsem neslyšela osamocený výstřel z lodě.

„Extrakce ukončena, Ghost končí," muž otočil člun a uháněli jsme noční tmou a mořem do bezpečí, zatímco za námi vybuchla a hořela loď.

O nějakých dvanáct hodin později jsem seděla v zasedací místnosti základny amerického námořnictva někde na západním břehu severní Ameriky. Vysprchovaná, najezená a v totálně mizerné náladě, s opuchlýma červenýma očima od pláče.

„Je mi líto, čím jsi si musela projít," položil mi ruku na rameno můj nadřízený.

„To řekni tomu vojákovi, který tam zůstal," odpověděla jsem mu suše.

„Dobře sama víš, že podle toho, co jsi mi popsala, že by to nepřežil."

„Pořád byla šance."

„Alexandro," povzdychl si a ruka z mého ramene zmizela, „na prvním místě při záchraně rukojmích byli diplomaté, poté ty a ten voják, co vás doprovázel, ten byl až na posledním místě."

Ztichla jsem. Věděla jsem to. Celou dobu, dokonce i na té lodi. Jenomže pravda kolikrát bolí.

Vytáhla jsem z kapsy od kalhot psí známky a položila je na stůl.

„Pro jeho rodinu," řekla jsem a opřela se dozadu na židli.

„Děkuji, Alexandro."

Pokrčila jsem rameny, byla to samozřejmost.

„Myslím, že nejlepší bude, když půjdeš do pokoje, který ti tady přichystali a prospíš se. Pak si promluvíme o tvém převelení."

„Převelení?"

„Ano. Budeš převelena k Task Force 141."

„A to je proboha kdo?" přetřela jsem si oči dlaní. Byla jsem skutečně unavená.

„Utajovaná jednotka pro zabránění válce. S jejich lidmi jsi přišla dneska do kontaktu. Jeden z jejich nejlepších operátorů tě dostal z té lodi."

Málem jsem spadla ze židle.

„To nemyslíš vážně, že ne?" podívala jsem se na něj „co tam proboha budu dělat?"

„Jsi medik. Jedna z nejlepších a jelikož se tvé jméno objevilo v souvislosti s únosem lodi, proklepli si tě. Alexandro, jsi jedna z nejlepších mediček v armádě. Jejich velitel tě chce v týmu. Prakticky jsem to dostal příkazem, abych tě hned převelel."

Zavládlo mezi námi mlčení. Nakonec jsem se sebrala, zvedla ze židle a nechala se odvést do pokoje.

Když jsem usínala, neubránila jsem se pocitu, že toto byl můj doposud nejhorší den v životě.