Podzimní listí

Když smícháte dohromady černou a bílou, vytvoříte dokonalou harmonii. Jsou pro sebe totiž jako stvořené a potřebují jedna druhou, aby vynikla jejich síla.

Ať už ale namalujete sebedokonalejší černobílý obraz, vždy si budete říkat, jestli mu něco neschází. Nebo jaké by to bylo, kdybyste se odvážili namočit štětec i do jiné barvy.

Černobílá bude vždy dost dobrá, ale ani zpod rukou toho největšího umělce nikdy nebude zářit tak, jako barvy duhy.

...

"The falling leaves drift by the window~"
ozývalo se z rohu pokoje, kde stál na malém stolku starý gramofon. Závěsy na oknech byly zatažené, aby dovnitř nepronikalo oslnivé světlo pouličních lamp.
Uprostřed místnosti v těsném držení pomalu tančili dva mladí muži a opírali se jeden o druhého. Vzduch byl cítit jako hořká čokoláda.

"The autumn leaves of red and gold~" připojil se k nahrávce zvučný, ale pořád až sametově jemný baryton. Jeho vlastník se lehce odtáhl, aby si mohl prohlédnout tvář mladšího, který si do té doby opíral hlavu o jeho rameno.

"I see your lips~" pokračoval Taehyung, jednou rukou následoval svůj pronikavý pohled a palcem se jemně dotkl Jungkookova spodního rtu. Ten se jen slabě zachvěl, zavřel oči a snažil se neztratit dech. Taehyung se usmál a ještě chvíli si mladšího prohlížel. Nikdy se nemohl vynadívat.
Nakonec se opět přiblížil a něžně ho políbil na čelo. Pak si ho přitáhl zpět k sobě.

Jediné, co Taehyung v tu chvíli vnímal, byl Jungkook a píseň, v jejíž tónech byl schopný se utopit.

Večer byl chladný a vítr se nelítostně opíral do dřevěných oken. Léto bylo dávno pryč a čekaly je už jen čím dál sychravější dny.

...

Když se Taehyung ráno probudil, Jungkook byl pryč. A nenechal za sebou ani vzkaz s vysvětlením.

...

"Mluv se mnou, Kooku. Prosím," naléhal Taehyung tiše. Bylo kolem třetí ráno a Jungkook se před několika minutami vrátil domů. Všechno oblečení měl promočené.

Byl pryč celé čtyři dny. Odmítal vysvětlit, kde byl a z jakého důvodu odešel. Beze slova si sundal mokrý kabát, sedl si do obýváku na gauč a zabalil se do deky.

"Jak ti můžu pomoct, když nevím, co se děje?" pokračoval Taehyung.

Jungkook si hlasitě povzdechl, než odpověděl.
"Nemůžeš. A kdybys věděl, nic by to nezměnilo."

"Bál jsem se o tebe."

"Já vím. A moc mě to mrzí. Říkal jsem ti, ať si kvůli tomu neděláš starosti." V reakci na to se Taehyung jen slabě nevěřícně zasmál.

"A to mám jako udělat jak?"
I když se snažil zachovat klid, bylo vidět, že není ve své kůži.
"Vždycky beze stopy zmizíš, myslíš, že to se mnou nic nedělá? Možná někdy působím rezervovaněji, ale taky mám city."

Taehyung pomalými kroky přecházel po místnosti a bylo vidět, jak se soustředí na to, aby zhluboka dýchal a udržel všechno pod pokličkou.
Jungkookovi vůbec nedělalo dobře ho vidět v tomhle stavu. Byl vždycky tak vyrovnaný, tak klidný.
Ale teď ho on sám takhle zahnal do kouta. Z té myšlenky ho bodlo u srdce.

"Promiň mi to," pípl nakonec. Nevěděl, co jiného má říct. Bylo mu to tak strašně líto. Pokaždé bylo. Ale nedokázal se tomu ubránit.

Taehyung si povzdechl a propíjel Jungkooka pohledem. Ten seděl stočený do klubíčka, po krk byl zamotaný do deky a kolena si objímal rukama. Vypadal tak drobně.
Nakonec to už nevydržel a dvěma dlouhými kroky se přiblížil a sedl si vedle něj.