KROKY LESEM

Svit měsíce

Slunce, už se schovalo za tmavými mračny a postupně vymizely všechny jeho paprsky, až nastalo pochmurné šero. Vítr si pohrával se spadanými listy, zvedal je k tanci ve svých poryvech a zase je nechával padat k zemi. Stromy lechtal v korunách a lámal jejich suché větvičky. Přivál i ke znavenému rytíři, který se šoural po lesní pěšině. Jeho kroky byly pod tíhou brnění těžké. Nohy se mu skoro už nechtěly zvedat a záda ho pod tíhou zbroje bolely. Obličej měl schovaný pod přilbou, aby ho rozpustilý vítr nemohl štípat do tváří. Díky malých otvorů pro oči se mu lesní šero zdálo ještě temnější. Šel dočista sám. Nikde nebylo ani srnky. Zacházel čím dál tím víc hlouběji a hlouběji. Stromy rostly pořád blíže k sobě a pěšina se zužovala. Co nevidět se musel začít prodírat klestím a proplétat mezi stromy, protože vyšlapaná pěšina se vytratila. Tak hluboko do lesa se snad ještě nikdo neodvážil. Už byla skoro noc, když rytíř pod svitem měsíce dorazil k lesní studánce. Její hladina byla naprosto klidná a měsíc, který se v ní zrcadlil, se zdál skoro skutečný. Jen občas hladinu zčeřila žabka, která skočila do potůčku a narušila tak zářící obraz měsíce, jež rytíře uchvátil. Několik dlouhých chvil stál u dubu, který tvořil hranici mezi lesem a mýtinou. Ta byla pokryta hebkým mechem, až k potůčku. Rytíř se ještě zaposlouchal do zpěvu kuňkajících žab, než se konečně vydal přes mýtinu. Cestou odhodil přilbu a odhalil svůj mladý, ale ošlehaný obličej plný únavy. Jediné co mezi četnými šrámy zářilo byly jeho azurově modré oči a lemovaly ho dlouhé hnědé vlasy stočené do vlnek. Sklonil se k potůčku, ponořil do něj ruce a začal velkými doušky pít ledovou vodu. Pak ze sebe kus po kusu začal sundávat odhazovat další části těžké zbroje. Utrhl si rukáv zakrvácené režné košile, namočil ho do vody a přiložil ho na hlubokou řeznou ránu, která se mu táhla přes rameno na prsa. Několikrát ho znovu ponořil do vody, nechal z něj vytéct nasáklou krev a zase ho na sebe pevně přitiskl, aby zastavil vytékající krev. Když už ho síla dočista opustila, lehl si na měkký mech hned vedle studánky. Sledoval zářící hvězdy a poslouchal zpěv žab. Dokud mu neztěžkly víčka a svět nezahalila černá neprostupná tma a ticho.