Zdrcená Alice se vydá na místo zmizení své pohřešované sestry Jenny. To co tam objeví jí však vytrhne dech a zavede na místo, o němž nikdy nesnila.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵
Příběh je rozepsaný, kapitoly se snažím vydávat jednou za dva týdny v neděli nebo v pondělí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Šli jsme úzkou vyšlapanou pěšinkou, Charles po cestě do některých stromů vyřezával značky.
Celý týden jsem pomáhala s malými úkoly souvisejícími s přípravou slavnosti přijetí, jež se měla konat zítra večer. Vše bylo zařízeno, už se pouze musela označit cesta k místu, kde se slavnost měla konat.
Dostala jsem to na starost společně s Charlesem, ale duch předchozích úkolů se nesl i dnes a já tak Charlesovi dělala pouze společnost.
Carter mi nedovolil zůstat na slavnost přijetí, pokud se k nim také nepřidám a já nevěděla co dělat.
Nedokázala jsem odejít a nechat tu sestru samotnou, ale zároveň jsem nechtěla ani zůstat. Bylo to složité rozhodnutí a já bych na něj potřebovala více času, který mi Carter nehodlal dát. Další ráno už jsem měla vyjít, pokud jsem chtěla být doma ještě za světla, ale stále jsem nebyla rozhodnutá.
Došli jsme na místo konání slavnosti. Rozestavěli zde stoly kolem nízkého pódia. Vázy s bílými květinami stály na krémovém ubruse. Vypadalo to spíš jako svatba než slavnost. Nevěděla jsem, proč se nemohla konat v táboře, ale místo to bylo krásné.
Charles mi prozradil, že na tomto místě byl dříve jenom les, ale kvůli této události před nedávnem vysekali všechny stromy.
Prohlédla jsem si pódium a zjistila jsem, že na protilehlých rozích se nachází kovová očka a vedle něj je vykopaná díra. Pódium bylo z plechu a jeho kraje byly vyšší než prostředek. Pozvedla jsem nad tím obočí, ale nezaráželo mě to, na Derionu byla spousta zvláštních věcí.
„Stoly se budou prohýbat, kolik tady bude jídla,“ usmál se Charles a dal mi přičichnout k velké bledě růžové květině s modrými pestíky, kterou jsem již viděla u sestry na zahrádce. Tahle ale měla červené puntíky okolo středu. Voněla nádherně.
„Asi tu zůstanu,“ řekla jsem najednou.
Pokývl hlavou, „Jsem rád, že se ti tu líbí..“
„Nelíbí. Teda, jo. Ale kvůli tomu nezůstanu. Sestra je moje jediná rodina, nikoho jinýho už nemám, zůstanu tu s ní.“ A když se mi tu nebude líbit, prostě odejdu.
„To dává smysl.“ Vzal mě kolem ramen a vydal se se mnou směrem k táboru. „Neboj, už teď tě tady všichni mají rádi.“
Pomyslela jsem si, že o to mi vůbec nejde.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
