Zdrcená Alice se vydá na místo zmizení své pohřešované sestry Jenny. To co tam objeví jí však vytrhne dech a zavede na místo, o němž nikdy nesnila.
︵‿︵‿︵‿︵‿︵
Příběh je rozepsaný, kapitoly se snažím vydávat jednou za dva týdny v neděli nebo v pondělí...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě než jsem ho uviděla, slyšela jsem šumění vody. Poté se před námi objevila rychle tekoucí kamenitá řeka s průzračně modrou vodou.
Chvíli jsme šli podél, a poté jsme museli sešplhat z ne moc prudké skály, aby se nám naskytl nádherný pohled na vodopád, spadající to tůňě, jež dále pokračovala řeka.
„To je nádhera,“ řekla jsem, s pohledem upřeným na dno tůňky. Mohlo být tak dva metry hluboko a rostly na něm malé fialové kvítky. Spatřila jsem také hejno oranžových rybek.
„Jo, mám to tu rád,“ souhlasil Charles a zamířil směrem k vodopádu. „Pojď za mnou.“
„Dobře,“ odpověděla jsem a vydala se za ním k vodopádu.
Následovala jsem ho až za vodní stěnu, neboť nebyla až úplně u srázu, tak, že vzniklo místo na malý průchod do jeskyně za vodopádem.
Slyšela jsem, jak Charles křesá, zažehává louč a vydává se hlouběji do jeskyně.
Pochodeň nevydávala tolik světla, abych viděla na stěny, ale dost, abychom nemuseli zakopávat o kameny na zemi.
Šli jsme, dokud přestal být slyšet hluk vodopádu a jeskyní zněly poze naše kroky.
Dívala jsem se pouze pod nohy, neboť jsem měla strach, co bych mohla ve tmě spatřit.
Konečně se Charles zastavil. Pověsil louči do nějakého stojanu a vydal se ještě dál. Už to nebyla jen dlouhá chodba, ale zatočili jsme.
„Posaď se,“ řekl Charles a podle zvuku jsem poznala, že udělal to samé.
„Nehodláš mě tu zabít?“
„Kdybych chtěl, už bych to udělal," namítl žertovně a já se posadila.
„Pozoruj strop. Musíme být opravdu potichu, můžeš si i lehnout, ale pak se nehýbej,“ poručil.
Tak už jsem dál nic neříkala a pouze pozorovala. Nejdříve se objevilo jedno modré světýlko, ale pak začal zářit celý strop a půlka stěn. Ozval se tichý zpěvavý zvuk a pak přilétl párek tmavých ptáků. Několik světýlek se odlepilo od stěn a přesunulo se na jednoho z ptáků. Tichý zpěvavý zvuk se ozýval dál z neosvětleného ptáka. Oba kolem sebe začali poletovat a světélkující ptak začal zpívat také.
Tiše jsem sledovala, jak se tisíce malých modrých světýlek odlepuje od stěn a společně s ptáky tvoří ve vzduchu spirálovité obrazce, měnící se každých pár sekund. Ptáci nyní byli pokrytí světélky oba a zůstávali pouze uprostřed.
Charles mi poklepal na rameno a naznačil mi, že mám potichu jít za ním směrem ven z jeskyně. Jakmile vzal do ruky pochodeň, vysvětlil mi, že to je pářící rituál.
„Ta světélka jsou takoví maličcí brouci, říkám jim Svícníci, žijou s těma ptákama v symbióze, ale nevím, co z toho mají,“ vysvětloval.
