Theo a Brook

Kapitola první

Byla noc. Hvězdy zářily na nebi, a vál lehký vítr. Všude vládlo ticho, narušované cvrčky. Slyšíte to? Ta romantika? Blbost. Ano, je noc, a hvězdy zářily na nebi. Akorát, že nebyly možné vidět kvůli světelnému smogu. To je normální, když jste v parku v centru města. Jediné, co kolem svítilo byly pouliční lampy, které jinak temný park zalévaly žlutými kužely světla. Cvrčci? Ani náhodou. Všude bylo jen slyšet, jak projíždí auta na silnicích. Zkrátka, ten večer to žádná romantika nebyla. A proč by vlastně měla být? Vždyť to byl jen Theo s Brookem, dva přátelé, kteří se procházeli kampusem směrem k jejich kolejím. Jak šli, střídali části cesty, které byly osvětlené pouliční lampou a ty, které byly schované pod pláštěm noci.

Nemluvili, Brook si jen pobrukoval nějakou známou melodii. Theo se hlavně snažil držet krok a nevidět rozmazaně. Bože. Kolik jsem toho vypil? Na to množství si nevzpomenu ani zítra ráno, pomyslel si. Ale aspoň jsem si to užil. Byla to jeho druhá party, na které v životě byl a vůbec nebyla špatná. Nebo možná byla špatná, ale on si to vzhledem k množství vypitého alkoholu neuvědomoval. Pití ze začátku pro něj bylo hnus, ale nakonec spolknul svou nechuť a postupně mu alkohol začal působit na mozek. A pak už se další konzumaci podřídil. Pro Brooka byl alkohol snadné požívat tak jako vodu. Proto ani neměl problém s chůzí, na rozdíl od Thea. Theo si vzpomněl, jak ho později Brook zadržoval, abych už tolik nepil, i když on neměl co říkat. Brook sám byl zřízený (ale ne tolik jako Theo). Theo se uchechtnul vzpomínce z tohoto večera, jak se ho Brook snažil zadržet před pitím.

„Co je?" Brook na chvíli přestal broukat a podíval se na Thea. Theo byl dvacetiletý kluk, vyšší postavy s krátkými hnědými vlasy. Hnědé oči momentálně soustředil na každý svůj krok, který pokládal na vyvýšený obrubník.

„Ale nic, jen jsem si vzpomněl, jak ses mě snažil zadržet," Theo se znovu zasmál, a Brook se usmál, až se mu v očích zablesklo světlo z pouliční lampy.

„Jo... bylo to nakonec naprosto k ničemu," uchechtl se a pokračoval v chůzi. Theo se dál díval se na zem. Nakonec seskočil z obrubníku, a dál šel po boku Brooka. Až k ubytovně studentů ti dva mlčeli. S námahou otevřeli prosklené křídlové dveře a vešli dovnitř. V chodbě do té chvíle vládla tma, dokud se nespustilo čidlo a zářivka nad nimi se nerozsvítila. Beze spěchu došli loudavým krokem k výtahu.

„Tak zítra?" otočil se Theo k Brookovi. Myslel, že teď když se vrátili zpátky na kolej se každý vydá na svůj pokoj a uvidí se zase až ráno.

„Počkej... jsou teprve dvě ráno... je ještě brzo..." řekl Brook, stylem, jako by pro něj teprve noc začínala. Theo zvědavě nadzvedl obočí. „Nechceš jít ke mně? I když počkat – Chad nejspíš bude na pokoji," zamumlal spíš sám pro sebe a opřel se o zeď za sebou. Stále nepřivolali výtah, aby přijel do přízemí.

„Můžeme jít ke mně," pokrčil Theo rameny, „Myslím, že Anthony dneska u někoho přespává," navrhnul. Sice nevěděl, co měl Brook v plánu dělat, ale jak ho znal, bylo tu několik možností. Třeba si chtěl jen zalézt na pokoj a povídat si, kouknout na film, nebo něco podobného.

„Tak, jo, tak teda k tobě," řekl Brook, přestal se opírat o zeď a jedním dotykem tlačítka přivolal výtah do přízemí. Chodba se naplnila zvukem přijíždějícího výtahu. Jakmile přijel a otevřel se, vezli dovnitř a Theo zmáčknul tlačítko s číslem třetího patra. Cesta opět probíhala v tichu. Ne že by to někomu z nich vadilo. Tak nějak jim přišlo, že teď zkrátka nebylo potřeba mluvit. S cinknutím se dveře výtahu otevřely a Theo s Brookem vystoupili ven na chodbu, kde se automaticky rozsvítilo světlo. Theo se kolem sebe chvíli dezorientovaně rozhlížel, aby zaregistroval čísla pokojů. Postupovali dál, dokud nenarazili na pokoj Thea. Brook vešel s rozsvícením první. Pokoj zel prázdnotou. Theo za sebou zavřel dveře, klíče jen zastrčil do zámku a otočil se čelem ke svému kamarádovi.