Rusalka z Rožmberka [KOREKCE]

9

(obr. bůh Vij / Smrt - bůh smrti, podsvětí, nemoci, osudu)

„Chodím sem nakupovat často," chytí mě za loket a vezme za nejbližší roh do úzké uličky mezi dvěma domy, kde se nacházely popelnice „mohla by ses chovat normálně? Jako člověk?" přiletí mi facka „mluvím k tobě jako dceři, neposlušné dceři, přeskočilo ti? Co to mělo znamenat? Chtěla jsi snad prodavačku zabít? Můžeš konečně promluvit?" chytí mě dlaní za bradu, abych se na něj podívala.

„Klidně budu němá jako má matka," syknu na něj „proč jsi mi lhal?" prozradím se.

„Pokud se jí pokusíš kontaktovat, budeš na ní mluvit či jí oslovíš, ublížím jí víc! Nevím, sice jak jsi se to dozvěděla, ale když se k ní budeš chovat jako k obyčejné hospodyni a budeš ji přehlížet, bude jenom němá! Nevíš a neznáš další důvody, proč jsem ji takto potrestal, chceš ochránit svou matku?" zatřese se mnou a já promluvím na souhlas a vyhrožuje mi matkou. Bolí mě, nemůžu s ní promluvit! Slyšet její krásný něžný hlásek! Její zvonivý bezstarostný smích!

Zabodl mi nůž do srdce! Krvácí mi. Bolí mě! Rozpadlo se na tisíc kusů, a přesto mi v něm krev ještě tepe. Je to nekvalitní vodní vrah!

Ach, má milovaná maminko! Ještě jednou tě chci slyšet! Říct ti, že jsi nejlepší maminka na světě a ty mě, že mě také máš ráda!

„Pak se chovej jako příkladná dcera, rozumíš?" najednou si hraje na otce, kterého musím poslouchat. Před chvílí mi ještě vybíral svatební šat jako pro nevěstu. Pokud ho však naštvu, bude rozzuřený a bude bouřit jako vlny na moři. Polknu slova na jazyku, i přesto mi dá znovu facku.

„Slyšela jsi mě, co jsem ti řekl? Neštvi mě tím, že mlčíš, nehraj si se mnou," varovně zašeptá.

„Rozumím, ale... nikdy jsem neměla otce, nejsem zvyklá poslouchat muže, a navíc mě mamka nikdy nebila," šáhla jsem si na tvář, která mě pálila.

„Když budeš poslouchat, budeš hodná," pohladí mě po hlavě „taky tě bít nebudu. Já taky nikdy neměl dceru, vrátil jsem tě matce a nenechal jsem si tě, jenom syny mi zůstali," chce se mi zakoulet očima. Opět velmi hlasitě zdůraznil slova o tom, jak mě vrátil a vcelku, že on je zcela lidský, normální a moji mamku, která se o mě celý život starala, byla hloupá naivní mladá dívka. Začíná mě štvát jeho přítomnost. Nechci ho poslouchat. Proč jsem nejela autobusem domů?

„Jsi jiný druh rasy, pohlaví, neznám, jak fungují vztahy mezi otcem a dcerou," asi mám tohle chápat jako omluvu „jsem na tom stejně jako ty a rád bych tě víc poznal."

„Tak ale proč si mě chceš vzít za ženu? Je to tak divný..." zašeptám a koukám kolem nás na zdi domu, jenom abych se mu nedívala do očí.

„Nezkoumej ve vodní říši rodinné vztahy, copak jsem ti to už neříkal?"

„Jo, i pan profesor na ekologii, mimochodem tě mám pozdravovat, nezeptáš mě na zkoušku?" v tom se zhluboka nadechne a praví něco v tom smyslu, že odtud vítr vane, proč jsem tak nevrlá a neposlušná. Prý tuší, že jsem dopadla na výbornou, protože chytrost jsem zdědila naštěstí po něm. Zase maminku shazuje. Mám chuť ho něčím praštit. Jak ho jenom nenávidím. Já si ho vzít nechci. Nemůžu.

„Pokud vše půjde tak jak má, svatba bude do měsíce," podívá se mi na břicho.

„A když nebudu chtít?" cítím se hrozně bezmocně, když nemůžu rozhodovat o svém životě i těle a musím najednou dělat něco, co nechci. Je mi to lidsky hrozně nepříjemné. Svatba s otcem. Taky měla matka s ním svatbu?

„Prosím nevzdoruj, nenuť mě tě unést, bít či znásilnit," a mě se chce bezradně brečet.

„Musí to být?" bezmocně vzdychnu a zamračím se. Já a otec. Šílená představa.