Světlem i stínem

Následník trůnu 1/2

Byl jsem vzteky bez sebe, ale přesto jsem se ovládl, jak se na následníka trůnu sluší. 

Snažil jsem se, aby na mě vůbec nebylo znát, jak jsem rozzuřený z toho, co jsem se právě dozvěděl. Co mi můj otec, jeho milost král, jen tak mezi řečí sdělil.

Rychlým krokem jsem prošel nádvořím a zamířil do stájí, kde jsem doufal, že ho najdu. Jenomže tady nebyl, stál tu pouze jeho grošák, který mi věnoval jediný pohled a dál přežvykoval seno. 

„Kde máš svého pána, co?" zeptal jsem se a poplácal to vznešené zvíře po pleci. Ohnal se a chtěl mě kousnout. Tenhle kůň byl očividně stejně nevychovaný a neposlušný jako jeho pán.

Jenomže kde tedy je?

Ve svém pokoji nebyl a nezastihl jsem ho v jídelně ani v kasárnách.

Znovu jsem se pokusil grošáka pohladit po hladké hřívě a tentokrát se kupodivu nechal. Alespoň něco. S jeho majitelem to tak snadné nebude.

Už jsem se chtěl otočit a zkusit znovu jeho pokoj, když se objevil. 

Zdál se překvapený, že mě tu vidí, ale rychle se ovládl a nasadil neutrální výraz. 

„Výsosti?" krátce se mi uklonil a vypadalo to, že přemýšlí, zda nemá vycouvat. Nakonec se skutečně rozhodl, že za svým koněm přijde později. Až tady nebudu já.

Chystal se k odchodu, ale já ho zastavil: „Počkej, Victore, chci s tebou mluvit."

Povzdechl si a pohlédl na mě s úšklebkem, který rychle zamaskoval za hranou pokoru. 

„Co potřebujete, Výsosti?" Ten jeho ironický podtón, který nedokázal skrýt, jsem se snažil ignorovat, přestože ve mně všechno začínalo zase vřít hněvem.

„Můj otec mi řekl, že jsi požádal o přeložení k třetí legii."

„Ano," přikývl mladý voják a já si nemohl nevšimnout, jak mu tmavě rudá uniforma královské armády krásně padne. „To je pravda."

„Nenapadlo tě, že bys ses měl nejprve zeptat, zda tě uvolním ze svých služeb?"

„Pokud si dobře pamatuji, minulý týden jste mi výslovně přikázal, abych vám šel z očí. A dokonce jste zmínil, že už mě nikdy nechcete vidět. Takže pouze plním váš rozkaz."  

Skoro se mi nechtělo věřit tomu, co slyším. Jak si tohle může dovolit?

Myslel si snad, že mu takové chování projde, protože jsme spolu vyrůstali? Protože ho můj otec přizval do naší rodiny, když ve válce přišel o oba rodiče? Nebo měl pocit, že je něčím výjimečný, když byl synem generála a patřil mezi naše nejlepší vojáky? 

Nic z toho neomlouvalo jeho neomalené chování. 

Pravdou však bylo, že když jsme se před týdnem již po tolikáté pohádali, v afektu jsem přikázal, aby mi zmizel z očí.

A on toho nyní využil, aby mi to vrátil. 

Neuvěřitelné.

„Takže jestli je to všechno, co jste mi chtěl, pane, potřebuji se připravit na zítřejší odjezd."

„Nikam nepojedeš!" přikázal jsem naštvaně a chytil ho za zápěstí. 

Zastavil se, jeho modrozelené oči se zableskly vzdorem a já věděl, že Victorovi je úplně jedno, že jsem synem krále, stejně řekne a udělá, co bude chtít.

Mlčky přistoupil ještě o krok blíž a já pustil jeho ruku, když jsem si náhle uvědomil, že stojí až příliš blízko. 

Chtěl jsem ustoupit, ale ovládl jsem se. Nechtěl jsem, aby si myslel, že se ho snad bojím. Jenomže Victorova blízkost, plamenný výraz v jeho tváři, rozevláté tmavé vlasy, které mu padaly do obličeje i taková drobnost jako rozepnutý knoflík na uniformě u jeho krku, to všechno na mě v tu chvíli intenzivně zapůsobilo.