STORMY

Kapitola 3. Blesk A Hrom

Když jsem druhý den ráno vstala, tak jsem chvíli přemýtala nad tím, jestli tohle vše byla realita. Gaia byla už v tu dobu vzhůru, opečovávala své rostlinky a u toho si broukala nějakou melodii, jako by těm kytkám zpívala. Jenny pomalu také otevřela oči a obrátila se na nás, pousmála se a sedla si. „Dobré ráno vy dvě!" pozdravila Gaia, když nás spatřila. „Dobré ráno," zívla Jennifer a zamířila do koupelny. „Takže to nebyl sen....," ozvala jsem se po chvíli ticha. Gaia se na mě usmála: „Nebyl a věř mi, dneska to bude šílinější, uvidíš nás všechny v akci." Hrábla jsem po svém mobilu na nočním stolku a projela jsem všechny sociální sítě. Překvapivě mi nikdo nepsal, potichu jsem si povzdechla. Za pár minut Jenny vyšla z koupelny, měla učesané vlasy do vysokého culíku a na sobě měla modrý top a džíny s dírama na kolenou. „Můžeš do koupelny," oznámila, když pátrala po svém telefonu v nočním stolku. V koupelně jsem strávila pár minut, vyčistila jsem si zuby, umyla jsem si obličej, upravila jsem si pěšinku ve vlasech a oblékla jsem se. „Tak jdeme na snídani?" zjevila se Gaia od nikud. „Jasně," pousmála jsem se, Jenny vstala z postele a šla ke dveřím: „Tak jdeme." Všechny jsme vyšly z bytu a vyrazily jsme k výtahu.

V jídelně bylo naprosto plno, poslední stůl byl volný, zde jsme si i sedly. Na snídani byly tři možnosti ham and eggs, palačinky s marmeládou nebo lívance s javorovým sirupem. Já jsem si dala lívance, chtěla jsem zjistit, jestli jsou aspoň z poloviny tak dobré jako tátovy a ano byly božské! K nim jsem si dala kávu, nemohla jsem začít den bez kávy, to bylo nemyslitelné. „Dneska většina odjede na prázdniny, ale někteří zůstanou a bude probíhat letní výuka," vysvětlila Jenny. „A vy tu zůstáváte?" zeptala jsem se zvědavě. „Ano! I v létě potřebují moje děti péči," usmívala se Gaia. „A já stejně nemám, kam jít tak tu zůstanu taky," odpověděla s lehce smutným podtónem Jenny. „To mě mrzí," snažila jsem se znít soucitně, abych jí zlepšila náladu. „To nemusí, stejně je to tu v létě bezva. Učitelé nedávají úkoly, je víc volna a občas nám i dovolí jet do města," rozjasnily se její modré oči. „Tak dneska je větrný tunel a ovládání našich elementů v akci.... Hmmm... Tak to bude těžký dneska," povzdechla si Gaia. „Větrný tunel? Tak to ti co ovládají vítr mají v pohodě, ale jak ti ostatní to přežijí?"
„To je ono... Nějak, mi co nemáme sílu větru musíme nosit helmy, špunty do uší a speciální kombinézu a učit se létat i bez schopností."
„Oh.... Je to... Nebezpečný?"
„Klid, Gaia jen nesnáší létání, je to v pohodě, naopak to bývá sranda."
„Dokud nezačne foukat vítr!"
„Hihi, sice to rozhází háro, ale je to sranda. Jediný proud větru nás všechny dokáže vznést," usmívala se Jenny zasněně. „Ach Bože," protočila Gaia oči rozmrzele. „Tak teď nevím, jestli se bát nebo se těšit," pokrčila jsem rameny a dopila jsem zbytek kávy. „Třeba ti to probudí schopnosti, to by byla bomba!" usmívala se Jennifer. „Nevím jestli se bát nebo doufat, že se to stane," pousmála jsem se nervózně. „Chápu tě, ze začátku jsou schopnosti jako malé děti, nevyspitatelné a náladové, nikdy nevíš, co se stane," popsala Gaia. „Tak to jsi mě teda uklidnila," řekla jsem ironicky a holky se zasmály. „Tak jdeme ne?" zeptala se Jenny, přikývly jsme a vyrazily jsme do patra s třídami, kde byla i místnost s větrnými turbínami.

„Jdete pozdě," vybafla na nás moje máma, nedokázala jsem si na tohle zvyknout. „Omlouváme se, trochu jsme se zakecaly," promluvila Jenny. „Tak šup do obleků," pousmála se na mě. V šatnách na každého z nás čekaly černo-šedé kombinézy a helmy. Všichni jsme se oblékli, vypravili jsme do uší špunty a nasadili jsme si helmy. „Tak co? Bojíš se?" přišla mamka k mé skříňce. „Trochu," ušklíbla jsem se nervózně. „Ty helmy jsou, aby vás ochránily, takže když tvé schopnosti budou v klidu, tak bude vše v pořádku," třikrát zaťukala na mou helmu. „Tak jdeme! Vítr půjde do prvního tunelu! A ostatní do dalších tunelů!" poprvé v životě jsem slyšela mámu zvednout hlas, byl hlasitý a znělý, takovou jsem jí neznala. „Ty půjdeš k větru, budeš tady s Lukem, dobře?" postavila mě vedle vysokého muže. Přikývl a s úsměvem mi zamával, oplatila jsem mu pozdrav stejným gestem. Všichni jsme přišli do prosklených místností, zde byl otevřený vchod do tunelu, kde na samotném spodu pod kovovou mříží byla turbíny, obě se aktivovaly, silný vychr začal proudit tunelem. Pozorně jsme sledovali obrazovku nad východem, kde se promítaly instruktážní videa k tomu, jak bezpečně létat. Následovalo pořadí studentů, já byla první a Luke mi měl pomáhat. Znervózněla jsem. Luke vešel do tunelu první, v klidu si tam stál v silném proudu větru. Usmál se na mě, udělala jsem jeden krok k vchodu, ukázal mi ať si lehnu na břicho. S rukama vzhůru jsem si lehla na vzduch, vítr objal celé mé tělo, které se najednou vzneslo. Natáhla jsem nohy i ruce jak jen to šlo. Luke mi pomohl vyrovnat ruce a trošku i nohy, aby mi to šlo lépe. Chvíle paniky okolo dýchání ustala, zvykla jsem si na vítr a už jsem byla schopná létat jen tak, když najednou jsem měla nutkání se na vzduch posadit. Pomalu jsem se překlopila na záda, vítr mě stále nadnášel jako peříčko. Luke mi opatrně chytil ruku, asi tušil o co se snažím. Pomalu jsem pokrčila nohy a roztáhla jsem ruce dozadu. Luke mi chytil ruce, dvěma prsty ukázal ať natáhnu nohy. Oba jsme svými těly vytvořili písmeno V, vzduch nás nadnesl výš až ke stropu, pak se začal pomalu točit. Se zvedající se rychlostí jsem si uvědomila, že tohle nedělá on, ale dělám to já. Zavřela jsem oči, začala jsem si představovat, že ten vítr zpomaluje. Nefungovalo to. Proud stále zrychloval. Luke také zavřel po chvíli oči, snažil se ten vítr podchytit, po chvíli snažení se mu ho podařilo zpomalit, nakonec jsme oba vylétli z tunelu. Vyčerpaná jsem padla na lavičku, sundala jsem si helmu a vyndala jsem si špunty z uší. „Co to.... Bylo?" oddychovala jsem. „Tvoje schopnosti," sundal si Luke svou helmu a špunty. „Tohle.... Ne... Jak to mám začít kontrolovat? Jak tomu zabráním, aby se jen tak projevovalo?" položila jsem si hlavu do dlaní, z očí mi tekly slzy bezmoci. „Musíš se s nimi propojit, nebojovat proti nim ale s nimi. Být jedno tělo," vysvětlil klidně. Přidřepl si a lehce mi chytl ruce do dlaní. Jeho jasně modré oči mě bedlivě pozorovaly. „Dokázal by jsi mi pomoct?" zvedla jsem po chvíli hlavu. „Můžeme to zkusit v druhém kole. Stačí jen jít s proudem, když tvá moc uvidí, že nejsi její nepřítel, tak se uklidní," usmál se mile. Lehce jsem přikývla: „Dobře... Zkusíme to.." Čekali jsme asi dvacet minut, než jsme znovu byli na řadě. Luke zkušeně vlezl do tunelu, chvíli poletoval okolo, když jsem vlezla dovnitř i já. Položila jsem se na vítr, když se znovu dostavil pocit, že si musím sednout, poslechla jsem svůj instinkt. Pomalu jsem vstala, dunění vychru zesílilo, ruce se mi samy vznesly, následoval trup a obě nohy. Zavřela jsem oči, obrazy větrných bouří se mi promítaly před očima. Blesky si razily svou cestu zkrz prašnou mlhu. Snaha to utišit se mi zdála naprosto zbytečná, ale nehodlala jsem se vzdát. V hlavě mi hrála rocková písnička, bubny, elektrické kytary, řev, to vše mi hrálo v hlavě. Pokoušela jsem se klidnit situaci, prakticky jsem se snažila jít proti proudu, nakonec jsem se ale s hlubokým nádechem vzdala. Bouře dosáhla svého maxima, když najednou vše ukončil jeden jasný blesk. Rozevřela jsem oči, stála jsem v prázdném tunelu, nikde nebyla ani stopa po větru. Zírala jsem Lukovi přímo do očí. Když se mě chtěl dotknout, uhnula jsem a vyrazila jsem k východu.