My FREEDOM |cz|

|20| Naděje

Taehyung's pov:

Dveře se otevřeli a v nich stál vysoký hnědovlasý třicátník. Vypadal trošku zaskočeně ale pokusil se to zakrýt. Jungkook hned začal.

,,Dobrý den. Jsem Jeon Jungkook a tohle je Kim Taehyung" poprvé jsem cítil jak je Kook docela nervózní což u něj nevidím často. ,,Jsme na menšim útěku a můj známý říkal, že pomáháte útěkářům" dokončil a polkl. Seokjin se opřel o futro a založil si ruce na prsou.

,,J-jung Hoseok" doplňil se černovlásek vedle mne. ,,Je mi líto, ale nikoho takového neznám" odpověděl nám až ledově klidně a pořád na nás upřeně koukal.

,,Um, chodil s váma na gympl a vlastně i já. Už jste dokončoval poslední ročník" informoval ho a pravděpodobně doufal že si vzpomene. Napětí tu značně stoupalo. Pořád se na nás díval, tak zvláštně.

,,Asi jste si mě museli s někým splést" řekl a zavřel dveře. Jungkook stál jak opařený a já valil oči.

,,Že nám teď vlastně neřekl, že nám nepomůže. Že ne?" ujištoval jsem se marně. ,,Jo přesně tohle řekl" odpověděl mi frustrovaně Kook. Otočil se a sedl si na menší schůdky u jeho branky. Já šel za ním.

,,Byl klidnej. Až moc" podotkl a já přikývl. Takhle zklidněnýho člověka jsem opravdu dlouho neviděl, možná nikdy. Došel jsem k němu a otočil se na ten barák. Pořád stejný, jen teď vím kdo v něm žije.

Přijde mi více tajemný. Ten barák.. samozřejmě že jeho vlastník taky. Zakoukám se do jednoho z oken v přízemí a uvidím mihnout se postavu. Chvilku se na to místo dívám, ale poté mě proberou Jungkookova slova.

,,Nevipadal vůbec překvapeně, ani zaraženě. Něco ví a zároveň mi přijde jako člověk co je naprosto nevinný" lehce mě to zamrazilo, ale je to pravda. Dá se říct, že měl na sobě jakousi masku.

Oba dva jsme z toho byli vykolejení, ale přijde mi to až moc. Kook se zvedl a vyšel z jeho pozemku. Já samozřejmě za ním.

,,Co teda budem dělat?" napadlo mě. Asi bych napsal Hongjoongovi nebo tak. I když oni mají svých starostí dost a ještě Hobiho k tomu. Už jsme se chtěli vydat zpět k autu, mezi uličky. Jenže jsme za sebou uslyšeli zvuky otevírajících dveří od garáže.

Ohlédli jsme se za sebe na onu garáž vedle bílého domu. Uvnitř stál hnědovlásek, který nás opět pozoroval. Ale teď to bylo, jako kdyby se narychlo rozhodoval a říkal si, zda je to dobrý nápad.

,,Vypadá to, že naděje umírá poslední" šeptl Jungkook a zadíval se mi do očí. Já do těch jeho též, ale už nebylo času na zbyt a oba jsme své pohledy přemístili zpět na Seokjina.

Kývl na nás a dal nám pokyn ať jdeme dovnitř. Rozešli jsme se a po jednom vešli do garáže. Stoupl jsem si za svého černovláska. Připadal jsem si tak víc v bezpečí. Opravdu jsem řekl svého?

Dveře se zavřeli a místnost osvětlovala jen dvě bílá světla, která se odrážela o sněhově bílou hyundai. Pěkný auto, to musim uznat. Oba jsme pozorovali muže před náma. Oba jsme si byli nejistí.

,,Takže útěkáři, jo?" pohlédl na nás, což už se tak dobrých deset sekund nestalo. Pokývali jsme. ,,Jung Hoseok.. to jméno mi něco říkalo. Znám ho, jen krátce ale znám" pokračoval dál.

Husí se mi z něj kůže. Jeho hlas je poněkud vysoký, ale přitom tak klidný a manipulativní zároveň.

,,Kim Seokjin" řekl a podal Jungkookovi ruku. Představil se a to samé jsem udělal i já. ,,Tykejte mi, nechci si připadat zas tak staře" drobně se pousmál a já pokýval.

Obešel auto a šel ke dveřím. Otevřel je a pobídl nás aby jsme šli dál. Vyšli jsme schody a ocitli se nejspíš uprostřed jeho baráku. Všechno tu bylo sladěné do bílé a šedé.

,,Tu si zujte boty" oznámil a poukázal na menší botník u vchodových dveří.  Udělali jsme tedy jak řekl a poté se na něj znovu otočili.

,,Chci říct- děkujem že jsi nás nakonec přijmul" řekl Jungkook a Seokjin se pousmál. ,,Vyslechnu si vás, to ještě neznamená že vám pomůžu. Pojďte do kuchyně" upřesnil a já chtěl asi skočit z okna.

No, pořád tu ale nějaká šance a naděje je.

S Kookem jsme si prohodili pohledy a šli do oné kuchyně. Byla opravdu pěkná. Tenhle barák nevypadá z venčí ani tak špatně, ale ze vnitř je to skoro palác. Musim říct, že můj adrenalin se už trochu uklidňuje a pomalu ho nahrazuje noradrenalin.

[Noradrenalin je hormon, který zklidňuje organismus. Kdyby náhodou xd]

,,Kafe, čaj?" optal se a já na něj nasměroval pohled. ,,Čaj prosím" pípl jsem a koukl na svého společníka. Teď se na něj dívám nějak často, doufám že mu to nepřijde divný.

,,Já kafe" vybral si Jungkook a věnoval mi uklidňující úsměv. Opravdu mě uklidnil, aspoň trochu. Seokjin napustil vodu do konve a ta se začala vařit. Potom na linku postavil tři hrníčky.

Po nějaký době si sedl ke stolu, kde už jsem seděl já s Kookem a postavil před nás hrníčky s našimi nápoji. Poděkovali jsme a on kývl.

,,Takže, kdo začne?" přeskakoval mu pohled ze mě na černovláska a u toho si usrkl svého čaje. Jungkook už se nadechoval, ale Seokjin ho ještě přerušil. ,,Stačí ve zkratce, není čas ztrácet čas"

Jungkook se na něj zaraženě podíval, rychle se zamyslel a pak spustil. Snažil se vynechat nepotřebný detaili, ale za to říct i ty důležitý věci. Pokoušel se aby to dávalo hlavu a patu, což se mu vedlo a já jen pozoroval. Jsem takový introvert, ale občas je mi trapně, když už dlouho nepromluvím.

,,Dobře.." začal Seokjin po Kookově výkladě a upil čaje. ,,Ode mne potřebujete nebo chcete teda co?" doplnil se drobným pousmáním a spojil dlaně k sobě.

,,No- ehm. Potřebujem se dostat do Singapuru a nikdy jsme nic takovýho neplánovali" vysvětlil Jungkook. Už trošku klepal s nohou. Byl v mírném stresu. To ostatně i já.

Bylo mi ho líto a tak jsem ho pohladil po stehně. S nohou klepat přestal a hodil na mě tázající výraz. Trošku jsem zrudl a ruku rychle přemýstil na jeho rameno a pohladil ho.

,,Třeba falešné pasy, nějaké trasy a tak" řekl jsem po dlouhé době něco já. Řekl jsem to ale spíše otázkou. Nebyl jsem si sám moc jistý. ,,Jo, přesně. Taky nějaký plán" pousmál se Kook a přemístil pohled zpět na Seokjina.

Ten srozumitelně pokyvoval a u toho nejspíše plánoval. Šlo vidět jak je zamyšlený. Kývni na to, kývni na to. Létalo mi v hlavě celou tu dobu co hnědovlásek naproti nám mlčel.

,,Takže plán, trasy, celkově pomoc.. místo na bydlení" začal si mumlat sám pro sebe. Až teď mě napadlo, že za to může něco chtít. Netušil jsem že si to takhle bude účtovat.

,,Dobře, tak.. pomůžu vám" rozhodl a já, kdybych nebyl v tak seriózní situaci. Bych začal skákat a pištět kolem dokola.

,,Děkujeme.." řekl Jungkook.

,,..moc" doplnil jsem ho a zahleděl se Seokjinovi do očí a pokýval.

Brý večeer!!
Tahle kapitolka si myslim že ušla. Pokusila jsem tam dát fakt víc sebe a.. taky bych vám chtěla oznámit, že se moje inspirace a láska k psaní zas vrací k normálu a už je to celkově lepší. Myslím si že i na těch kapitolách to možná půjde vidět.
Taky jsem začala zjištovat, že můj první příběh i když jsem ho docela podceňovala, tak je fakt krásnej a cejtila jsem se jakože jsem to udělala fakt dobře😌
Protože jsem si to dnes ráno a včera večer četla (něco z toho co jsem psala) a myslim si že už možná trošku vim proč mi lidi psali že je to fakt dobrý.
Děkuju za to, že tady semnou jste!!
Mam vás moc ráda fialky moje<3
Btw, Namjoonovo album Mono má 5 let a ATEEZ mají 5 let výročí🤗💞

[Ježiš, to jsem se vám sem pěkně vypsala😂 pardooon]
|1287 slov|