The Love We Wrote

.17.

Někdy si vážně přál, aby literární kavárna nebyla na druhé straně města, kam mu trvalo přes hodinu dojet. Nepomáhal tomu ani fakt, že stále nebyl psychicky ve své nejlepší formě, ale zkrátka se už musel donutit vypadnout z bytu. Kromě hodin ve škole s docházkou totiž nikam nechodil. 

Byla sobota. S Chrisem si tu a tam něco napsali, nikdy to ale nevedlo k nějaké delší konverzaci. A musel uznat, že se mu vrátila ta lehká nervozita z mluvení s ním, když se ke kavárně blížil. 

Hodně rychle si uvědomil, že se možná mohl vydat na cestu dřív. Když totiž do kavárny došel, na první dobrou neviděl jediné volné místo u stolů, a to že bylo přidáno židlí. Pak periferně uviděl, jak na něj někdo mávnul.

Někdo. Samozřejmě, že to byl Christian, který se vracel od stolů k baru. Usmál se na něj na přivítanou. "Asi si budeš muset sednout k baru. Je narváno."

U baru bylo šest barových židliček, které krátce projel pohledem, tři a tři na každém konci. Dvě z nich už také byly obsazené, nějaký pár, a tak se vydal k dalším třem. Přímo nejblíže Chrisovi a pokladně. 

"Ahoj," pozdravil ho, když si sedal.

"Ahoj," odpověděl Christian. "Jsem rád, že jsi přišel. Dneska si konečně dáš naše vyhlášené chai?"

Mateo rázem zapomněl na jakékoliv pochyby, jestli měl přijít nebo ne. Tohle ho rozptylovalo a to v tom dobrém slova smyslu. "Jestli je opravdu tak vyhlášený, prč ne."

Chris se kousnul do rtu. "Uhm, možná je to jen lakomě můj soukromý favorit. Nejoblíbenější jsou tady limonády."

Krátce se zasmál. "Dám si tvého favorita."

Chris se zatvářil spokojeně a pustil se do práce. Mateo hned poznal výhodu jeho neobvyklého místa u baru a to tu, že mohl sledovat, jak prauje. Bylo něco fascinujícího na tom, jak chystal i dvě kávy najednou, do toho limonády a čaje a ještě stíhal připravovat zákusky.

"Jsi na směně sám?" zeptal se Mateo, když se Christian vrátil k pokladně, aby zapsal nově přijaté objednávky.

"Bohužel. Kolegyně na poslední chvíli zavolala, že jí není dobře. Dneska to bude perný."

"Můžu ti pomoc," vyhrkl Mateo dřív, než si to uvědomil. Pak se to musel pokusit zachránit. "Tedy... samozřejmě neumím dělat kávu s těmihle monstry," kývl na kávovary, "nebo udělat vyhlášené chai, ale tak třeba roznos? S tím bych ti mohl pomoct?"

Christian se na něj překvapeně podíval. "Správně? Nemůžeš. Ale vážně by mi to bodlo."

Mateo se pousmál a seskočil z židličky. "Tak mi řekni, co mám dělat."

Christian mu ukázal mapu stolů na dotekové obrazovce pokladny a vysvětlil, že mu vždy dá objednávku s číslem stolu,  podívá se na mapku a může to tam zanést. "Za deset minut začíná akce, takže pak už se to uklidní a lidé budou objednávat přes tlačítko, to už bude dobré."

Mateo přikývl. Pak si uvědomil, že dobrovolně se přihlásil, aby komunikoval s cizími lidmi. Mohl ještě vycouvat?

Nikdy v kavárně nepracoval, samozřejmě. Na to to vyžadovalo až moc komunikace. Bral to tak, že si alespoň potvrdí, že měl vždy pravdu s tím, že by se do kavárny nehodil. 

Když se vrátil z první odnesené objednávky, kterou donesl postaršímu páru, Christian před něj postavil hrníček.

"Jaký stůl?"

"To je tvoje."

Až v tu chvíli ho praštila do nosu vůně chai koření. Než stihl nějak zareagovat, Chris se už otočil ke kávovaru a pustil se do dalších objednávek.