Rivalové

1.

Circuit de Spa-Francorchamps, červenec

"Vidíš, jak si mu to nandal. Dobrá práce synu." Poplácal mě otec silně po zádech, až jsem se zakymácel. Vzal mi z ruky trofej a samolibě si jí prohlížel.
"Díky" zamumlal jsem a ze zbývajících sil se posadil na schod a složil hlavu do dlaní. Měl jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Projel jsem si několikrát prsty svoje tmavě hnědé vlnité vlasy, které teď byly úplně mokré. Bylo těžké je nějak zkrotit i normálně, natož když byly slepené směsí potu a šampaňského.
"No tak, zvedej se. Za chvíli máš tiskovku." Řekl přísně otec.
Povzdechl jsem si a neochotně se zvedl. Jediné, co jsem teď chtěl byla sprcha a postel.

O pár minut později už jsem seděl v rohu na pohovce a přemýšlel, jestli si někdo všimne, když si na chvíli zdřímnu, než to začne.
"Posuňte se doprostřed. Jste vítěz. Bude to bude vypadat lépe." Řekla přísně vyhlížející žena z natáčecího štábu a už mě přesouvala. To už se ale objevil i on. Lehce si prohrábl svoje rovné, dokonale upravené světlé vlasy a s chladným výrazem zamířil k pohovce. Ta jeho dokonalost mě vytáčela. Moje tvář s pihami a nyní již téměř nepatrnou jizvou pod levým okem se nemohla s tou jeho bezchybnou vůbec srovnávat. Kdyby se nehýbal, mysleli byste si, že je to jen vosková figurína. Christian Neumann se posadil vedle mě, na místo které náleželo tomu, kdo skončil druhý. Ačkoliv jsme byli nuceni sedět vedle sebe, snažil jsem se držet co největší možný odstup. Jako poslední dorazil jako obvykle, James Hill, můj týmový kolega. Na to, že byl jedním z nejlepších řidičů F2 a tuto sezónu již několik pódií získal, v běžném životě chodil všude mezi posledními.
"Připraveni?" Zeptala se žena a podala nám mikrofony. Nervózně jsem se ještě pokusil upravit si vlasy a kombinézu a zhluboka se nadechl, abych se trochu uklidnil.

"Přivítejme naší top trojici, která dokončila dnešní závod tady v Belgii. Na třetím místě máme Jamese Hilla, na druhém Christiana Neumanna a vítězem se stal tentokrát Louis Labrosse." Nervózně jsem se usmál, když zaznělo moje jméno.
"Louisi, dneska jsi předvedl fantastický výkon, který tě posunul na první místo žebříčku v šampionátu. Dělí vás s Christianem ale pouze pět bodů. Co na to říkáš?" Podíval se na mě moderátor.
"Při dnešním závodě nám určitě štěstí přálo. Myslím, že jsme jako tým odvedli skvělou práci a udělám maximum pro to, abych si tuto pozici udržel." Odpověděl jsem.
"Budu držet palce, Christian je silný soupeř. Co na to vlastně říkáš ty?" Obrátil se na Neumanna.
"Dneska nebyl náš nejlepší den, ale určitě bych se nějak nebál, že to takhle zůstane dlouho." Usmál se samolibě.
"Namyšlenej kokot." Pomyslel jsem si.
Rozdíl pěti bodů ale opravdu nebyl velký. Jenze s prvním místem to bylo jako na houpačce. Jednou jsem vedl já, pak zase on. I když ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat, on byl stejně trochu lepší.
"Christiane, příští rok by se mohlo uvolnit pár míst ve Formuli 1 a sušká se, že jedno by mohlo být tvoje. Je to pravda?" Pokračoval moderátor.
"Na to si zřejmě všichni budeme muset počkat." Znovu se ušklíbl.
Zvěsti o tom, že by se měl dostat do F1 jsem už taky zaslechl a upřímně jsem se modlil, aby to nebyla pravda. Já neměl jediný kontrakt na obzoru, takže by to znamenalo, že se tam Neumannovi podařilo dostat dřív než mně a to by otec nerozdýchal.

Po celý zbytek interview jsem měl velký problém se soustředit. V hlavě jsem měl stále myšlenku, co si asi počnu, pokud Neumann vážně odejde do Formule 1. Nebo spíš jak to přežiju se svým otcem. Když už konečně bylo u konce, s radostí jsem zamířil pryč. Čekala nás teď letní pauza a po ní poslední tři závody. Při pomyšlení na to jsem pocítil zase ten nepříjemný pocit v žaludku, ale rychle jsem ho zahnal. Čekalo mě volno a já si ho chtěl aspoň trochu užít.