Rivalové

3.

Yas Marina Circuit, listopad

Nemohl jsem tomu uvěřit. Stát na nejvyšším stupni vítězů pro mě dnes znamenalo víc než obvykle. Otřel jsem si čelo a nasadil zpátky kšiltovku. V davu lidí jsem zahlédl matku, jak si to celé natáčí a otce, jak mi tleská. Podařilo se mi to. Všichni zřejmě čekali, že titul nakonec získá Neumann. Ačkoliv to mezi námi bylo těsné, pro většinu byl on ten "lepší". Ale dokázal jsem to a porazil ho. Ačkoliv jsem si to nerad přiznával, byl jsem na sebe pyšný. Ta obrovská tíha, co ze mě spadla se nedala ani vyjádřit. Sice jsem nepostupoval do Formule 1, ale aspoň moje jméno bude navždycky zapsané jako mistr Formule 2.
Neumann, který stál na druhém místě se snažil tvářit, že je v pohodě, ale věděl jsem, že ho to sere. Nechal si titul utéct o pár bodů. Sice postupoval do F1, ale tam to bude mít v porovnání se zkušenými jezdci mnohem náročnější.
Naposledy jsem se rozhlédl a zamával všem. Jedna velká kapitola končila. Sice bych taky radši závodil, ale měl jsem být alespoň rezervní řidič Alfa Romeo. Bylo důležité zůstat poblíž. Věřil jsem, že jednou přeci jen moje chvíle přijde a i já budu závodit ve Formuli 1. Zatím jsem se musel spokojit a tím, co bylo.

Odešli jsme všichni tři z pódia a ocitli se mimo střed pozornosti. Rozepnul jsem si overal, uvázal si ho kolem pasu a napil se vody. Byl to vážně vypjatý den.
"Gratuluji." Ozval se najednou mně velmi známý hlas za mnou.
Otočil jsem se a málem vyprsknul všechnu vodu, kterou jsem měl zrovna v puse. Neumann ke mě natahoval ruku a dokonce se usmíval.
Rychle jsem polknul a ruku stiskl.
"Díky." Nejistě jsem se usmál. Čekal jsem nějaký podraz, tohle mi k němu nesedělo.
"Myslel jsem si, že by bylo fajn to ukončit v dobrém. Přeci jen si teď každý jdeme svou cestou." Řekl.
Jasně, musel mi připomenout, že on je ten, který je na tom líp.
"Jo, jasně." Přikývl jsem.
"Ale byla to sranda. Doufám, že si to jednou ještě někde zopakujeme." Poplácal mě po zádech a bez dalšího slova odešel.
Zůstal jsem tam jen stát a přemýšlel, co se právě stalo. Asi až teď mi skutečně došlo, že je konec. Na, že by mi měl chybět tenhle blbeček, ale přeci jen. Závodili jsme proti sobě od doby, co jsme sedli do motokár. Možná jsem přeci jen nebyl tak dobrý, abych měl šanci. Do hlavy už se mi zase dostávaly ty myšlenky. Zkusil jsem je zahnat, ale nešlo to.

Bylo oficiálně po všem a já se loučil se všemi, teď už, bývalými soupeři.
"Hodně štěstí." Poplácal jsem po zádech Jamese.
"Díky kámo, byl jsi nejlepší týmový parťák, kterého jsem měl." Objal mě a zasmál se. Rozloučil jsem se s pár dalšíma klukama, posbíral si věci a vydal se k východu.
"Louis Labrosse? Můžeš na chvilku?" Zastavil mě najednou Savio Dellucci. Zůstal jsem překvapeně stát. Neměl jsem nejmenší tušení, co po mě šéf Scuderia Ferrari může chtít. Že bych mohl být jejich testovacím pilotem? Nebo rezervním? Sice už jsem měl místo v Alfě, ale Ferrari je Ferrari. Raději jsem si nechtěl dělat velké naděje.
"Ano pane?" Podíval jsem se na něj.
"Gratuluji ke skvělému výkonu. Myslím, že jsi spoustě lidem ukázal, jaký talent ve skutečnosti jsi." Potřásl mi rukou. Jeho slova mě překvapila.
"Děkuji." Vykoktal jsem nakonec, ještě stále v šoku.
"Zastav se příští týden, myslím že bych při tebe měl nabídku, co by tě mohla zajímat." Poplácal mě po zádech, mrkl na mě a odešel.
Dnešní den byl vážně divný. Vůbec jsem nevěděl, co mi chce nabídnout, ale rozhodně jsem měl v plánu to zjistit.