Emo life (dokončeno)

Část 8

Písnička - Lost it all (BVB)

Jakmile písnička skončila, stalo se něco co jsem nečekala....

..... S obrovským nadšením ve tváři jsme se otočila na Hunta. Koukali jsme si navzájem do očí, čas jako by se zastavil. Jediné co jsem vnímala, byli jeho úžasné modré oči. Došlo mi, že to chci udělat, ochutnat ty dva krásné polštářky, kterým se říká rty. Chci vědět, jakou mají chuť a jestli jsou tak měkké jak vypadají. Lehce jsem naklonila hlavu do strany, což udělal i Hunt a začali jsme se přibližovat.

V břichu jsem mněla ten žasný pocit, takzvané motýlky. Chytil mně kolem pasu a přitáhl si mně blíž k sobě. Mé ruce zabloudili do jeho vlasů a moje práce byla ta tam, ale to mi bylo naprosto jedno. Okrajově jsem poznala, že kluci začali hrát In the end, obvykle bych vyváděla, ale teď ani jsem to téměř nevnímala. Jediné co bylo teď důležité, byl on.

Jakmile jsme se od sebe odtáhli, nechala jsem hlavu opřenou o jeho čelo a usmívala se na něj, úsměv mi opětoval a já viděla, jak se světla z pódia odráží o jeho bílé, lesklé zuby.

„Tohle jsem chtěl udělat už hodně dlouho" Můj úsměv se ještě víc roztáhl a já se sklonila pro další polibek. Izolovala jsme se spolu do našeho vlastního světa a nevnímali nic jinýho než nás dva.

Hned v tu chvíli, co jsme se odtáhli, jsme si všimli, že už všichni odchází. Usmáli jsme se na sebe a ruku v ruce jsme šli taky. Mněla bejt ještě autogramiáda takže jsme se vydali tím směrem.

Čekali jsme nějakou dobu ve frontě, hlavu jsem mněla opřenou o Huntovo rameno.

Jakmile na nás došla řada dočkavě jsme se nahrnuli ke klukům. Všichni se na nás mile usmívali, myslela jsem, že omdlím štěstím.

„Dejte sem ty ruce" Přikázal nám Andy, nechápavě jsme se na něj podívali, ale poslechli jsme. Přes ruce nám nakresli znak BVB. Ještě jsme se s nima vyfotili a šli jsme "domů". Jo pořád to neberu jako svůj domov, ale už jen pár měsíců a budu moct konečně vypadnout, což mi připomnělo.

„Hunte, kdy máš vlastně narozky ?" Usmál se na mně

„za měsíc, 21. 5., ty?" Začala jsem se usmívat ještě víc

„Přesně o dva měsíce dřív 21.7." Byla to super náhoda, že jsme byli přesně o dva měsíce, ale trochu mně štvalo, že jsem mladší.

„Už jsi přemýšlela o budoucnosti?" Tuhle otázku si pokládám i já už sama sobě od tý doby, co je máma na drogách, teda spíš už byla. Mněla jsem tehdy hodně brigád, ale než jsem šla do děcáku, pracovala jsem jako barmanka, což mi i šlo.

„No asi bych šla zase dělat barmanku, když jsem odcházela, řekli mi, že pro mě tam místo bude vždycky. No a bydlení, asi si pronajmu nějakej byt. A co ty?

Docela dlouho přemýšlel, už jsem myslela, že mi neodpoví.

„Pojedu asi zpátky domů, ten dům jsem podědil."

„Počkej, já myslela, že tvůj táta žije." Viděla jsem, jak se mu zaleskly slzy v očích.

„Promiň, já ..." Chtěla jsem mu něco říct, ale umlčel mně. Uděláme dohodu, já ti řeknu všechno, ale ty mně taky. Nasucho jsem polkla, bála jsem se mu o svý minulosti říct, ale to že jsem nevěděla tu jeho, mně trápilo víc a chtěla jsem to tak moc vědět, že jsem mu to odkývala.

Hned po tom co jsem, dorazili, šel do svýho pokoje se převléct a já udělala to samý. Vadilo mi, že jsem musela pustit jeho ruku, kterou jsem doteď držela.

Shodila jsem ze sebe oblečení a dala si něco pohodlnějšího, což byli tepláky a volnější tričko s hmmmm kdo to uhodne, samozdřejmně že s BVB. Konkrétně s jejich hvězdou.

Zaklepal na dveře a pak vešel, mněl smutnej výraz.

„Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš" Věnoval mi lehce pokřivený úsměv.

„Já chci, chci vědět všechno o tobě a tohle je poslední kousek skládačky k tobě a já ji chci složit." Usmála jsem se na něj, bylo to to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl.

Sedl s ke mně chvíli jen tak seděl, ale pak se konečně odhodlal k tomu, aby promluvil.

„ Začlo to tím, že máma byla těhotná. Na tom by nebyl až takovej problém, ale on věděl, že to není jeho. Tehdy se to nevědělo, ale byla to moje malá sestřička, Bibi. Máma to tajila jak nejdýl to šlo, ale nešlo to věčně. Jakmile totiž zjistili, že to není tím, že máma prostě jen víc jí, šíleně vyváděl. Pamatuju si jen to, že chodil každou noc do baru kde se vždycky schlastal jako prase. Máma přespávala u mě a brata v pokoji. Už tehdy se ho bála, ale to ještě nezačal vyvádět. Později se domů nevracel sám ale vždycky si přived, nějakou kurvu. Jakmile se však Bi narodila, stalo se to ještě o hodně horší. Tehdy ještě totiž táta mněl minimální naději že je to jeho, ale nevypadala tak, ale jako náš soused. Byla mu hrozně podobná. Táta ho zmlátil do bezvědomí, málem to nepřežil. Od tý doby ale mlátil i nás, bylo mi šestnáct, když to začlo. Párkrát to bylo fakt hrozný, jednou po nás hodil i flašku."

Na chvíli se odmlčel, viděla jsem, jak se snaží potlačovat slzy. Objala jsem ho kolem ramen.

„Nemusíš pokračovat, jestli nechceš" Zavrtěl hlavou.

„Máma byla na dně, on si furt domů tahal šlapky, a když ji našel tak jí donutil se taky zapojit. Z pokoje jsme chodili, když to bylo naprosto nutné. Do školy to šlo vždycky v pohodě, protože ještě spal, ale domů už to bylo o hodně horší. Vždycky si nás odchytil a zmlátil a nadával nám. Bibi, mněla to štěstí, že na ní ani jednou ruku nevztáhl. Až do té noci. Tehdy byl naprosto na mol. Rozkopl dveře a vřítil se do pokoje. Máma byla první, mně se podařilo proklouznout, ani nevím, jak ale byl jsem venku a zvonil jsem na souseda. Otevřel mi, spolu jsme zavolali policii a záchranku, ale bylo už pozdě, pro ně pro všechny. Dávam si to za vinu, kdybych byl rychlejší, nestalo by se to"

„Ty za to nemůžeš" Některé jeho slzy si našli cestičku ven. Setřela jsem mu je.

„Táta se pak v blázinci zabyl, povedlo se mu propašovat plastovej nůž a vidličku k sobě do pokoje a tam si podřízl krční tepnu."

„Ale co ty náramky?" Pohled stočil na svoje ruce a pomalu je začal sundávat. Bylo tam několik jizev, naprázdno jsem polkla, bolel mně ten pohled na to, co si způsobil.

„Myslel jsem, že nemá cenu žít, chtěl jsem to udělat, chtěl jsem to skončit. Nepovedlo se to, někdo mně našel nevím, kdo to byl, ale zachránil mi život. Znova bych to už nikdy neudělal. Tehdy v nemocnici byl tam kluk s rakovinou, uvědomil jsem si že život je cenej a že jsem udělal chybu,když jsem ho chtěl tak lacino zahodit. On pak umřel, ale jeho poslední přání bylo, abych to už nikdy neudělal. Tehdy mi i doporučil BVB, hodně mi pomohli dostat se zpátky ke svému, lehce změněnému starému já, ale vzpomínek tam na mně bylo moc a tak jsem se dostal sem " Smutně se na mně podíval a vrátil náramky zpět.

„Teď je řada na tobě" Pokývala jsem hlavou a nadechovala jsem se k odpovědi.

V příštím díle zjistíte, jaký je příběh El. Prosím hoďte tam nějakej koment s názorem.