the archon's favourite

kapitola I.

Zoeya Frederica von Agrippa. Anebo zkráceně – Zou, jak mi všichni říkali. To bylo mé jméno. Už odmalička jsem divoká jako vítr. Už jako malou mě rodiče s hrůzou v očích hledávali v okolních lesích, hledali by mě snad po celém Teyvatu, kdyby nespatřili mé havraní vlasy na mýtince opodál, kde jsem seděla v trávě, vila věneček z lučního kvítí a u toho si broukala píseň, kterou mi maminka zpívala.

..ty bělounká lilie, na níž se třpytí rosa..

..tebe já seberu až po louce půjdu bosa...

Maminka mě naučila spoustu písniček, ale tahle.. ta byla má oblíbená. Tu jsme totiž složily společně, když jsme trhaly lilie na útesu. Též jsem byla dost zvědavá a pořád se jí na něco vyptávala. Vždy mi vyprávěla o nějakých vizích, deluzích a 7 elementech, vládnoucích tomuto světu. Geo, Anemo, Pyro, Hydro, Cryo, Electro a Dendro. Tyhle elementy může ovládat pouze božstvo – archoni, nebo držitelé vizí - „ti vyvolení", kteří si samozřejmě museli svou vizi zasloužit. Když jsem se jí ale ptala na deluze, buď mi řekla, ať si s tím netrápím hlavu anebo změnila téma, čímž ve mně číšila ještě větší zvědavost.

..seberu vás kytici, seberu vás dost...

..abyste nám voněly doma pro radost...

S rodinou jsme žili v okolí Mondstadtu, jemuž vládnul Barbatos – vládce svobody, čistoty a nespoutaného vzduchu – archon, vládnoucí elementu Anemo. Ze soch a všelijakých kreseb a obrazů které jsem kdy viděla, jsem usoudila, že je asi něco jako „symbol krásy". Byl zobrazován s obrovskými sněhobílými křídly, zářícíma azurovýma očima, dokonalou postavou a krásnou tváří. Mým snem bylo ho spatřit, vypadal jako anděl..

Byla jsem jedináček. Otec pocházel ze Snezhnayi - byl celkem zámožný obchodník, kvůli čemuž většinou nepobýval doma. Vychovávala mne spíše matka, ale i tak jsme si až do osudného dne vedli celkem dobře.

Já pořád bývala venku, čímž jsem nacházela nové přátele. Když mi bylo 14, všimla jsem si u mé, o něco málo starší kamarádky na opasku podivného zářícího medailonku. Když jsem se jí zeptala, co jí to visí za opaskem, tak mi hrdě odpověděla že je to její nová vize. Jako 14letá jsem jí záviděla. Taky jsem chtěla vizi.. proč jsem ji nemohla mít??

„Musíš si ji zasloužit."

dostalo se mi odpovědi. Zasloužit čím?? A jak?? A proč se na každý element vztahuje jiná situace a proč to není jedno??

Asi takhle zněly otázky na maminku, když jsem přišla pozdě večer domů a ona byla ráda, že si na chvíli mohla sednout.

„Zou, holčičko.. ty víš že toho mám trochu víc.. kdybys udělala jen trošku víc kolem domu než jen to, co děláš obvykle, možná bych ti to i řekla.." s těžkým hlasem mi odpověděla má matka. Ráno jsem měla na starosti vše kolem hospodářských zvířat. Byla jsem zvědavá, to jo. Ale co se zodpovědnosti týče, byla jsem jako mladičká trochu nemožná a o zbylé práci v domě jsem nechtěla ani slyšet. Udělala jsem většinou jen to, co jsem musela a poté utíkala ven za zábavou, přáteli a později i na tancovačky, vracejíc se až v pozdních večerních hodinách.