the archon's favourite

kapitola II.

Od té doby, co otec začal nějakou tu spolupráci s těma Fatui či kdo to byl, dny utíkaly jakž takž normálně. Dokonce se zdálo, že se mu i polepšilo. Po pár měsících to ale přestalo vypadat tak růžově. Vypadalo to, že otec začal celkem dost pít a několikrát jsem slýchávala hádky mých rodičů. Když jsem se jich na to zeptala, naznačili mi, abych si s tím netrápila hlavu, ale já byla prostě od přírody zvědavá. Jednoho večera jsem zjistila, že otec začal bankrotovat. Už to dál nebude život plný večírků s přáteli, drahých dárků, šatů a podobně. A jelikož otec nutně potřeboval peníze na nové začátky, tak už se zdálo, že to i s mou svatbou myslí vážně. Byl večer jako každý jiný. Otec přišel domů o hodně později a bylo vidět, že není střízlivý. Normálně bych se tomu nedivila, protože tady v „Mondu" (když to přeženu) byl alkoholik snad každý druhý, ale on nikdy takový nebyl. V nadměrné míře začal pít až teď. Když přišel domů, ještě o sobě věděl, ale doma se pak stejně dolil, pohádali se s matkou a takhle probíhal poslední dobou snad každý druhý večer. Já z povinnosti pomáhala mé matce v kuchyni. Přemluvila jsem ji, aby nechala otce být a výjimečně mě poslechla. Bylo mi špatně. Hádali se skoro pořád – jak ohledně otcova zapíjení problémů, tak ohledně ubývajících peněz a mého ženicha. Přemlouvala jsem je, aby mi ještě ženicha nehledali, ale bylo to jako házet hrách na zeď. Nechtěli o tom ani slyšet.

„Ale už jdi s tím mudrováním ke všem čertům... Však ostatní děvčata už dávno mají ženichy, jenom ty nemáš ani vyhlédnutého...!"

„A co si o nás budou myslet?? Nějaká děvečka z předměstí už dávno vdaná a holka ze slušné rodiny ne!"

„Ve společnosti budou čekat, že se už pochlubíš svým manželem.."

„Nebudeš přece nadosmrti nezajištěná stará panna.. Prostě se vdáš a hotovo!"

Těmihle a podobnými větami mi byl zatnut tipec. Byla jsem už tak rozzuřená, že jsem radši vypadla z domu abych neměla problém.

„..k čertu už s penězma a celou svatbou...!" zaklela jsem si pro sebe. Vydala jsem se směrem k městu a zamířila jsem si to na bar. Potřebovala jsem se uklidnit a trochu zahřát. Začalo se malinko ochlazovat a já měla na sobě jen kratší šaty těsně nad kolena a tenký přehoz přes ramena. Rozhodla jsem se vydat do jednoho z „vyhlášenějších" podniků, ve kterém jsem byla jen jednou v životě – Angel's Share. Už když jsem vtrhla dovnitř, tak na mě padaly zmatené pohledy, jelikož asi málokdy se do dveří jak uragán vžene velikostně malá holka, která je uprostřed chladnějšího večera celkem neúměrně oblečená. A ještě zmateněji na mě koukali, když jsem si sedla za bar a objednala si, aj co jsem nemohla spatřit barmana. „Hej barmane.. něco víc peprného co tam máš bych prosila...a nech si záležet, aby to bylo sladké. Cokoliv." poručila jsem si. Jakmile jsem to dořekla, vynořila se zpoza baru zády ke mně rudá kštice – přesně tak, jak jsem si to pamatovala posledně. „hmm.. tenhle hlas si nevybavuju... jsi tu po dlouhé době nebo poprvé??" Byly to stejné vlasy, ale trošku jinačí hlas. „Jsem tu po delší době, ale pamatuju si někoho jiného... vypadal podobně, ale ty jsi..."

„..Diluc Rangvindr. Syn majitele, jsem teprve na zácviku. Těší mě." přerušil mě. „Aha.." kývla jsem. „A ty jsi??" soustředil se zároveň na mě, mezitím co mi naléval můj drink. „Zoeya von.. no to je fuk, říkej mi prostě ,Zou'..." odvětila jsem a opřela se o bar. Když jsem natáhla ruku, Diluc mi sebral před nosem můj drink, který mi podával. „Ale no tak prosím, aspoň ty na mě dneska nebuď zlý..." zamručela jsem zoufale. „To nic, jen... nejsi trošku mladá na to, abys pila??" zadíval se na mě Diluc a nakrčil obočí. „Aaaale, to máš jedno... klamu svou výškou, že??" pousmála jsem se. Diluc si jen povzdychl a mírně se na mě pousmál. „No jo... chytej..." podal mi můj drink a zmizel za dveře opodál. Držela jsem skleničku - panáka - a chvíli sledovala zlatavou tekutinu v ní. Poté jsem ji do sebe kopla jakoby nic a položila ji na bar, o který jsem se opřela.