the archon's favourite

kapitola III.

,Asi jsme ti našli ženicha.'

Myslela jsem, že na místě omdlím. Víc se mi zákon schválnosti už mstít nemohl. Sotva jim chci oznámit, že jsem našla vlivného muže mého věku, oni se mezitím najednou rozmyslí...o co, že pro někoho dvakrát tak starého jako já. Z výrazu a slz ve tváři mé matky jsem usoudila, že to asi nebude nikdo nejlepší. Sedla jsem si vedle ní a snažila se ji utěšit, ale ona se rozplakala znova.

Upnula jsem svůj zrak na otce. „Ať je to kdo je to, já ho nechci." Zamračila jsem se. „Chceš nechceš...máš smůlu. Už jsem odeslal dopis." Myslela jsem, že se na místě přidám k mé matce. Zkusila jsem aspoň vyzvědět, kdo to je. Samozřejmě se mi záměrně nedostalo odpovědi. Zkoušela jsem se uklidnit tím, že si rodiče ještě nebyli jistí, že dopis byl teprve odeslán a že to nemusí klapnout... každopádně jsem se modlila k Barbatosovi, aby to byl někdo ,normální'.

Nechtěli mi sice nic říci, ale já zase přikládala ucho ke dveřím, jako vždy. Slýchala jsem ale jen samá mně neznámá jména, dokud jsem nezaznamenala slovo, ze kterého mě zamrazilo.

Fatui.

No super. To bylo tak poslední, co jsem chtěla slyšet. Měla jsem chuť řvát, brečet a nadávat na celé kolo. Zrovna jim jsem se chtěla vyhnout. Může to být cokoliv, ale když do toho jsou zapletení Fatui, nevěstí to nic dobrého. Teda aspoň tak jsem to celý život slýchávala. Klepaly se mi ruce a tlouklo mi srdce, tentokrát ne radostí, ale čistým strachem. Pramenila ve mně zloba, smutek, nervozita a spoustu dalších, ne zrovna pozitivních pocitů. Schoulila jsem se na mou velkou postel a vyňala jsem z mých šatů to pírko, které jsem dnes našla na louce. Držela jsem ho v ruce a chvílí ho pozorovala. Pak jsem ho jemně sevřela v hrsti a zhluboka se nadechla.

Barbatosi, vládce vzduchu, prosím, pomoz mi...

Ne, ne, ne a NE. Tohle se prostě nemělo stát. Strašlivě jsem zuřila a už si v hlavě plánovala, jak se svatbě vyhnout, ale když mě nenapadalo nic, co by se dalo dokončit, už jsem to začala vzdávat a přemýšlet naopak nad tím, jak se smířit se svým osudem. Pak mě napadlo...co kdybych prostě utekla od oltáře?? Ano. Ten nápad se mi zamlouval. Uteču od oltáře. Ale kam?? Musela jsem vymyslet jiné místo, protože v Mondu by mě snad hned našli. A to bych se mohla schovat jak dobře bych chtěla. Budu to muset domyslet.

Celý den jsem strávila zavřená ve své ložnici vymýšlením plánu. Dokud mě matka nezavolala do kuchyně s tím, jestli bych jí nepomohla s večeří. Stále se můj plán v mé hlavě proháněl jako o závod, ale nakonec jsem přišla se závěrem, že prostě někam uteču. Nezáleží mi na tom kudy. Nezáleží mi na tom kam. Nezáleží mi ani na tom, jakým směrem. Hlavně abych se stihla připravit a ve zdraví přežila a dostala se z tohohle šílenství někam, kde bych se stala někým úplně jiným, kde bych měla klid a kde bych byla co nejdál od mého potencionálního manžela...

Ať je to kdokoliv, tak radši zemřu než si ho vzít.

Jak jsem tak přemýšlela, ani mi nedošlo, že jsem úplně přestala vnímat okolí. Načež jsem byla okřiknuta matkou, abych dávala pozor na přípravu večeře a neztrácela se aspoň pro jednou ve svých myšlenkách. Ale to bych nebyla já, aby se mi to nestávalo víc než často. V mých myšlenkách jsem se stále ztrácela jako v černém lese. Občas jsem vtipkovala, že naši můžou být rádi, že mi nevidí do hlavy, ale tentokrát jsem byla víc než šťastná, že tuhle vzácnou schopnost nemají. Ale to ji ani nemuseli mít proto, aby zjistili, že bych byla schopna těsně před svatbou utéct. Na to mě znali až moc dobře. Začali si mě hlídat na každém kroku a zpovídat si mě kdykoliv jsem někam šla, jakoby byli nějací detektivové.