Možná ještě není pozdě | Tom Kaulitz & Kathrin Becker | CZ

To nebyl dobrý nápad

Dojdu do mé třídy. První hodina matematika, bože. Rozhlédnu se po třídě a hledám volné místo. Nakonec najdu volné místo v zadní lavici. Sednu si na židli a z tašky si vyndám učebnici, sešit, penál a pití. Zvednu hlavu a kouknu se po lidech ze třídy. Hodně z nich se na mě dívá a mile se usmívají, takže se na ně usmívám zpět. Po pár minutách začne zvonit na hodinu. Povzdychnu si a čekám, až přijde naše učitelka nebo učitel do třídy a zahájí naší první hodinu. Po chvilce do třídy přijde starší žena s naštvaným výrazem na obličeji. Bože, klasická matikářka. Všichni se postavíme a pozdravíme se.

Učitelka: "Takže já Vás všechny zdravím, jsem vaše nová učitelka na matematiku a jmenuji se Ingrid Meyerová." Své jméno napíše na tabuli. "A zároveň bych vás všechny chtěla přivítat na téhle střední škole." Mírně se na nás usměje. "A teď si, prosím, sedněte."

Všichni se posadí, i já. Možná to nebude až tak špatný. No teda...

Meyerová: "Slečno? Ano, vy ta vzadu."

Pomalu zvednu hlavu a podívám se na ní. Udělala jsem snad něco špatně?

Kathrin: "Ano?"

Meyerová: "Já se omlouvám, ale... Přijde vám vhodné se takhle líčit do školy?" Mírně nadzvedne obočí.

Jako vážně? Vážně bude řešit to, jak se líčím? Ale nechci mít problém hned první den školy, takže v klidu odpovím.

Kathrin: "No víte... Je to takový můj koníček se takhle líčit a... Mně se to líbí, takže...

Meyerová: "No, když myslíte..." Sklopí hlavu a dívá se do učebnice, aby nám zadala nějakou práci.

Povzdychnu si a skloním hlavu.

Po asi 20 minutách všichni děláme zadanou práci. Třída je potichu, takže se tu dá i docela v klidu soustředit. Ale... Něco uslyším na chodbě. Nějakou hádku nebo jako kdyby... Někdo volal o pomoc? Pomalu zvednu hlavu od sešitu a podívám se na dveře. Začínám být trochu nervózní z toho. S váháním pomalu zvednu ruku nahoru.

Meyerová: Koukne se na mě a mírně nadzvedne obočí. "Co se děje?"

Kathrin: "Můžu jít, prosím, na záchod?" Zeptám se slušně.

Meyerová: "To jste nestihla o přestávce? Ale dobře, jděte, ale nezdržujte se dlouho."

Kathrin: "Děkuju..." Mírně se usměju, zvednu se a odejdu ze třídy. Slyším ty hlasy blízko... Pomalu zatočím do chodby a uvidím znovu toho kluka s dredama. Stále nevím jeho jméno... Vidím, jak se hádá s nějakým klukem, nejspíš o ročník níž. Trochu se zamračím a bez váhání jdu k nim. "Hej! Proč na něho řveš?!" Zvýším na něho mírně hlas. Ten kluk vypadá celkem vystrašeně. Ten s těma dredama se na mě otočí a mírně zvedne obočí.

Tom: "Ale, ale, naše gotička..." Otočí se na mě a mírný úšklebek mu hraje na rtech. "Nemáš náhodou hodinu? Myslím, že jo, takže vypadni a nepleť se do cizích věcí."

Kathrin: "Slyšela jsem nějakou hádku, tak mě zajímá, co se tu děje?" Podívám se na toho kluka a zpět na toho s těma dredama.

Tom: Úšklebek mu zmizí a jde pomalu směrem ke mně. "Hele, já ti něco snad řekl u těch skříněk, nemyslíš?"

Kathrin: Můj pohled se uvolní a dívám se mu znovu do těch jeho velkých očí. "Ty si myslíš, že se bojím někoho, jako jsi ty? Tak to jsi na omylu..."

Tom: "Oh, ale to bys měla, gotičko..." Mírně se ušklíbne a položí mi jemně ruku na tvář.

Kathrin: Když mi položí ruku na tvář, ucítím, jak jí má studenou. Chvíli mi to nevadí, ale pak si uvědomím, jak se chová k ostatním. Trefím mu facku.

Tom: Okamžitě pustí svou ruku z mé tváře a chytne si s ní jeho tvář, do které jsem mu trefila facku. Zamračí se a tichým, ale agresivním tónem, mi řekne: "Tos neměla dělat..."