Stal se z toho jeho nový zvyk, brousit si nehty o hrubé kameny cely. A také jediný, protože ač se kdysi ve svých občasných masochistických představách viděl v Azkabanu přecházet z jednoho konce cely na druhý, stále dokola v zajetí mozek rozpouštějící jednotvárnosti, nebyl tak sofistikovaného pohybu tady nikdy pořádně schopen. I když stav jeho mysli, sic z jiných důvodů, byl za horizontem jeho starých úvah již dávno…
Zprvu si nemyslel, že si dokáže nějaký nový zvyk vůbec osvojit. Než se stal plnohodnotnou součástí této sbírky lidského odpadu, byl v zajetí azkabanského ranhojiče. Ten měsíc mu proplul myslí jako v mlze. Vkouzlení potravy co jen zřídkakdy nezpůsobila křeče přímo do žaludku, občasná výměna zkrvavených obvazů, ještě sporadičtější a odfláknutější pokusy o hygienu a několik polití ran dezinfekčním lektvarem, který by plakal nad svou nekvalitou, kdyby mohl. Péče, na jejímž konci jeho nehty připomínaly skoro drápy a byly jedinou součástí jeho těla, která zde viditelně prospívala…
Krátké záblesky vědomí, čímž se čtyři týdny života smrskly do podoby tenkého alba o několika rozmazaných fotkách, se ten pátý začaly pomalu prodlužovat. Začínal si více uvědomovat své tělo, nově utvořené otlačeniny z neměnné pozice i špatně zhojené rány starší, všechno pečlivě stmelené rozžhaveným železem co měl natrvalo zarostlý v krku, a doprovodné chrčivé sípání, otravné a slabošské, co bylo jasným upozorněním pro každého, jak velký zoufalec tu leží, neschopný ničeho… Než se přihodilo ono neštěstí převléknuté za zázrak.
Nějak se mu podařilo pozvednout ruku, první to vědomý pohyb od incidentu ve Svatém Mungovi. Paralýza hadím jedem, která uchvátila jeho tělo co vyčerpáním z nepovedeného pokusu o útěk přišlo o veškerou magickou ochranu, konečně pominula. Ta kostnatá schránka nějak dokázala jed vstřebat. Verdikt bezzubého ranhojiče, co úspěšně utápěl své mozkové buňky v Ohnivé whisky snad od dob Merlina, byl děsivý: schopen.
Párkrát nad ním mávl hůlkou a než se Severus nadál, už testoval probouzející se schopnost vlastního pohybu, když byl tažen do hlavní budovy a pak vhozen sem, do konečné destinace té úchvatné dovolené z blažené nicoty věčnosti, co měl tu čest nazývat svým životem.
A přestože už věděl, že jeho tělo není jen nepoužitelnou hroudou masa, nenapadlo ho, že si někdy nehty o kameny brousit bude, i když odjakživa nesnášel když mu přerostly. Protože zde, v té hnijící studené díře, byly tou nejužitečnější věcí, kterou momentálně vlastnil. Jenže než se odhodlal zarýt si je do napůl zhojeného krku, byla jeho liknavost po zásluze potrestána. Hned první návštěva strážného vše vyřešila trhacím kouzlem. První to z řady speciálních privilegií, které přinesl status azkabanského vězně.
Od té doby udržoval délku svých nehtů co nejnepatrnější tím nejschůdnějším způsobem, protože než mu dorostly do konce lůžek, nedostatek výživy způsobil permanentní bolesti zubů. A on si jejich okusováním nemohl dovolit přijít i o zuby, svojí poslední možnost, protože nové nehty měly tvrdost papíru a kůži by s nimi nerozdrásal. Na takové prokousání žil se ale spolehnout mohl.
Navíc ho drobný, monotónní pohyb uklidňoval. Byl tím jediným, který dokázal vykonávat delší dobu, protože jeho tělo na tom bylo žalostně. Alternativou by mohlo být pořvávání nesmyslů až do ztráty hlasu či vykřikování nikoho nezajímajících lží o vlastní nevinně, jak činili někteří ve vedlejších celách, jenže ani toho nebyl se svým poškozeným hlasem schopný. A nedělat nic prostě nešlo…
To, čeho se ale skutečně děsil, nebyla dusivá nuda, ale nevítané návštěvy večerní, kdy se chlad v celách ještě o stupeň prohloubil a stíny plující po chodbách si vybíraly plat v podobě potravy. Když se stalo, že narazily na někoho obzvláště chutného, strávily u něj většinu noci. Severusovi se té pocty dostalo několikrát, v prvních dnech, kdy byl ještě příliš mimo na jakoukoliv účinnější ochranu. Málem přes ten okraj přepadl… Ale i když to ustál, byl jeho každodenní boj s neposlušnými, potrhanými vlákny sebeovládání čím dál těžší. Postupně se mu přestávalo dařit udržovat svojí mysl v permanentní bezpečné mlze bez vzpomínek, a zároveň se v ní neztratit. Hlavně když těch pár hezkých, zrzavých, už bylo dávno pryč.
