Když se probral poprvé, jako první zaregistroval nepřirozené ticho. Ale na hradě nikdy nebylo úplné ticho. Pokud se dokázal vyhnout zvukům, které vyluzovaly otravné, uřvané děcka a užvaněné kolegyně, tak naprostou jistotou bylo aspoň jemné předení magie vetknuté do každého kamene, do nejposlednější škvíry mezi nima. Tu sílu proudící všude okolo musel od nástupu do funkce vědomě upozaďovat, dorážela na něj aniž by o to stál, ale teď… byla pryč?
Otevřel oči a zmatení doplnil první závan zlověstnosti, protože zrak měl divně rozostřený. Z husté mlhy bez barev a konce ostře vystupovala jediná věc, a to sílící, nic dobrého nevěštící brnění v končetinách, v levé ruce nejvíce, a pravidelné cukání na levé straně krku, které se přelévalo až do ramene. Vytrvale naráželo do stěny z líných, jen neochotně se vynořujících myšlenek, a dožadovalo se vysvětlení. Než to po pár nádeších vzdalo a uvolnilo prostor palčivé bolesti a bolest tekutému ohni, který se mu z onoho místa rozlil žílami do celé horní poloviny těla. Jako kyselina vypaloval cesty citlivým masem, zas a znovu, ve zrychlujících se intervalech tlukotu srdce… Z úst mu uniklo táhlé, chrčivé zasténání.
Celé tělo se mu v reakci zalilo potem. Ruku si přitiskl na ovázaný krk, v nelogickém strachu, že najde jen vyleptanou díru. Nepřekvapivě se jeho třesoucí se prsty setkaly jen s vlhkým obvazem. Sžíravá bolest v ten moment však dosáhla vrcholu. A pod jejím náporem padly poslední bariéry milosrdné amnézie a jeho pohltilo to nejhorší, a to paměť. Žádné postupné vzpomínání. Byl kamenem právě propadnuvším hladinou a vzpomínky vodou, co se okolo něj zavřela.
Fyzická bolest se najednou zdála zanedbatelná. Nic se nemohlo rovnat zdrcujícímu zklamání, že mu osud neposkytl ani tu poslední milost a nenechal ho v prachu a špíně Chroptící chýše zemřít…
Prokousl si ret, jak se za pomoci chatrných zbytků mentálních štítů snažil nevykřiknout nad tou zradou. Ruce, těžké a pomalé, zvedl k hlavě hrozící puknout v půli a sevřel si vlasy. Nemálo mu jich zůstalo vytržených mezi prsty.
Vždyť udělal, co měl. Svůj účel splnil! Vždyť... Ó Velký Merline! Jedno špatné rozhodnutí splácel celých podělaných dvacet let očistcem plným nenávisti ke všemu a všem, zakončil to tím nejodpornějším rokem jaký kdy zažil, a jako bonus přihodil odhalení těch nejsoukromějších vzpomínek někomu, kdo byl živoucí důkaz jeho selhání! Dluh, který u světa měl, doplatil když Potterovi předvedl jeden z nejubožejších příkladů sebeobětování, mnohem detailnější než si přál, protože v patosu blížící se smrti se mu jen těžko rozhodovalo nad vhodností a relevantností jednotlivých vzpomínek… Ten malý hlupák se jistě nenechal zahanbit a následoval jeho příkladu a položil svůj život za vyšší dobro… nebo lásku, přátelství či nějaký jiný sentimentální odpad… A i kdyby ne, co víc po něm může kdokoliv chtít?
Musel pryč.
Nezáleželo na tom kdo vyhrál tu zasranou válku.
Musel pryč, protože si nemohl dovolit být v držení ani jedné ze stran. Už by to nesnesl, a to i kdyby věřil na zázraky. Jenže byl dost pragmatický na to, aby věděl že zářná budoucnost hrdiny s Merlinovým řádem na klopě ho nečeká. A Pán dal své pocity vůči němu najevo dost jasně. Pokud by měl strávit zbytek života ve vězení, radši zemře. A pokud měl zemřít, udělá to po svém.
S vypětím sil se přetočil na bok a trochu se na úzké posteli posunul, jenže neodhadl následnou slabost svalů. Levá strana ho neposlouchala tak, jak očekával.
Svalil se na zem s tlumeným žuchnutím a mučeným zachrčením z rozdrásaného hrdla. Žár, co mu vykvetl pod obvazem, mu vzal na chvíli dech. Ale nedovolil si polevit ve svém úsilí, i když mu periferní vidění zmizelo a i ten úzký pruh co viděl povážlivě ztmavnul. Vyškrábal se na všechny čtyři, a měl co dělat aby sebou o zem nepraštil znovu. Jak zbytečný pytel hoven. Levá strana byla skoro k ničemu, jen líheň žhnoucí bolesti.
S přidržováním se postele vstal, ale to byl zřejmě vrchol jeho fyzického výkonu. Cítil, jak mu krev prosakující zpod obvázaného krku začala volně stékat až na hrudník a splachovala ten zbytek víry v to, že odejde po svých. Jeho jedinou nadějí byla hůlka. A tak se otočil se rozhlédl se. U hlavy prosté postele stál malý dřevěný stolek bez šuplíku, veškeré to vybavení místnosti. V bláhové naději zvedl aspoň polštář, ale samozřejmě nic.
A tak stál v šedivém pokoji v šedivém rubáši, do kterého by se vešel třikrát, a sbíral sílu na svojí jedinou šanci na útěk. Tu našel ve stejném okamžiku, kdy si té skoby na boku stolku všiml. Bez prodlení k němu klopýtl a zarazil si ohnutý kus drátu do levého předloktí, těsně vedle vybledlého tetování, důkazem to výhry Brumbálovi strany - ne že by to pro něj teď mělo nějaký význam.
Když škubnul, ztratil už tak chatrnou rovnováhu a k zubaté čáře vyplněné ohněm se přidalo nedůstojné píchnutí v naražené kostrči a tupý tlak na temeni, poté co se s podlahou srazila i hlava. Když ale strčil do rozervané kůže na předloktí prsty, byly všechny ostatní útrpnosti zapomenuty.
V přívalu krve a bolesti nahmatal v kluzkém teple pod roztrženou kůží cosi tvrdého a zatáhl. Kdyby v tu chvíli už neležel, udělal by to právě teď.
Nešlo to dobře, za ty léta se okolní tkáň k okouzlenému dřevu přimkla těsně, skoro jako by bylo jeho součástí.
V tom kdosi vzal za kliku. Severus zatnul zuby, až mu zapraštělo v čelisti a trhl. Kluzká hůlka mu málem vypadla z prstů a to v momentě, kdy dovnitř vešla shrbená ošetřovatelka.
Rychlé švihnutí a z hůlky spolu s kouzlem odlétly i kapky krve. Žena se svalila na zem dřív, než stačila zakřičet.
To merlinžel udělal někdo jiný, protože nevcházela sama.
Na nic nečekal. Ani nemohl, protože i tou sebemenší činností nedával agónii neúnavně se mu dobývající do mysli šanci. Proměnil se v černý dým a prosmýkl se nad hlavami dvou léčitelek. Beztak už neměl co ztratit.
Nevnímal křik ošetřovatelů a těch několika málo procházejících návštěvníků. Rychlost byla jedinou šancí na úspěch, a tak se držel při stropu a hledal nejbližší okno, co nebylo jen vyčarovaným obrázkem na zdi.
Když omítku vedle prorazilo první kouzlo, vrhl se níže a kličkoval mezi čaroději, ve snaze ztížit pronásledovatelům začínající útoky.
Jenže byl až příliš slabý a vyčerpaný a jeho uboze pomalé reakce nemohly konkurovat hbitosti hlídajících bystrozorů. Do černého dýmu, kterým se na okamžik stal, narazila po chvíli žlutá kletba. Ve změti mizejícího kouře, seprané šedivé látky, vyzáblých končetin a rudé spršky krve, která se mu nepřestávala řinout zpoza uvolněného obvazu a nově i z roztrhané ruky, narazil do recepčního pultu ve vstupní hale. Přímo do obdélníku jasného slunečního světla mířícího sem z veliké barevné vitráže na protější zdi.
Takový kousek od svobody byl.
Někdo zakřičel. Do nosu ho udeřil pach spáleniny pocházející zřejmě od něj a do hrudi dvojice odzbrojovacích kouzel, z každé strany jedno. Jejich protilehlá síla mu div nezlámala žebra. Spolehlivě mu však vzala dech a nová bolest přehled, na kterou stranu jeho hůlka vlastně odletěla, když se pomalu, opřen zády o pult, sunul k podlaze. Bojoval o poslední zbytky zraku i dechu a jeho poslední pokus o pohyb, kdy chaoticky hmátl levou rukou za sebe měl jediný výsledek, a to další krvavou čmouhu na dřevěném obložení pultu.
Nedokázal pohnout nohama.
Jeho potupné sesunutí urychlil nějaký dobrodinec, který mu pro jistotu přidupl pravou ruku jen co přiběhl. Něco křuplo, ale Severus bolest necítil. Necítil už skoro nic.
Halou se ozývaly neartikulované výkřiky strachu, ale jemu v hlavě rotovalo jediné slovo.
Prohrál´s.
Kdosi ho chytil za vlasy a hlavu zvrátil dozadu. Černý, zcuchaný závoj odhalil tvář bledší než okolní zdi, rezignovaně uvolněnou, po jejíž straně stékal malý červený pramínek, co končil v rudém nepořádku, co býval jeho krkem.
Do reality ho vrátilo poděšené zvolání jeho jména, za kterým se jak smrad táhlo chvilkové ticho. Oh, vždy si přál, aby jeho jméno mělo zvuk...
V následné kakofonii výkřiků se ztratil. Vidění měl rozmazané, vinou nárazu i obrovské ztráty krve. Jeho chatrné oblečení bylo na levé straně celé zakrvácené a nad tím vším se vznášel opar sladkého kouře od seškvařené spáleniny na boku. Mohl se jen domýšlet, jak žalostný pohled na něj byl.
Několik hlasů se pokusilo skoro hysterický dav uklidnit, ale marně. Když ho dva bystrozoři, kterých byla nemocnice zřejmě stále plná, vytáhli za podpaží do stoje, byly výkřiky „smrtijed“ a „vrah“ to nejslušnější, co se k jeho uším dostalo.
Bylo mu to naprosto jedno.
Přesto nedokázal neukázat pohrdání aspoň malým úšklebkem, protože si ho ti dva hlupáci plně zasloužili. Tím že ho podepřeli mu poskytli jedinečnou šanci podívat zpříma do očí blbečkovi třetímu - stojícímu naproti a příhodně zírajícímu.
Seslání neverbálního, bezhůlkového imperia by Severusovi zaručeně podrazilo nohy, kdyby mezi těma dvěma gorilama už dávno nevisel jako kus hadru.
„Dokonči svou práci, ty malej zbytečnej sráči,“ vyslal mu do mysli takovou silou, až se McCullen, jeden z prvních svědků jeho nenávisti k učení, zapotácel dozadu.
Severusovi se ihned smrsklo vidění do nepatrné tečky světla v jinak šedivé mlze, která mu protekla do uší a zaplnila je šumem a vetřela se do lebky a pohltila vše kromě posledního ostrůvku vůle, co mu nedovolal upadnout do bezvědomí.
Jeho tělo se ve vteřině stalo jen nepoužitelnou schránkou duše, protože právě spotřebovalo zbytek magické energie na své poslední kouzlo. Představa McCullenovy hůlky mířící mu do obličeje ho donutila ke konečnému, krvavému úsměvu - aspoň v duchu.
Bohužel ho osud skutečně nesnášel.
„Snape na něj seslal Imperio!“ vykřikl kdosi vteřinu předtím, než McCullen zvolal „Avada kedavra!“
Zelené světlo opálilo Snapeovy vlasy a narazilo do slečny recepční co za nimi stála jako solný sloup, protože jeden z bystrozorů ho stáhl stranou. Druhý se vrhl na McCullena, který se chystal seslat nepromíjenou znovu.
A snažil by se o to dokud by nesplnil neustále, pokud byla kletba držena aktivní. Což někomu došlo.
„To Snape ho zaklel, zastav ho sakra!“ zaječel znovu ten podrazák.
Následovala rána do hlavy, nejjistější to řešení, a pak to nejmilosrdnější, co ještě život mohl Severusovi nabídnout. Bezvědomí beze snů.
Když se probudil podruhé, byl k posteli přivázán skutečnými řemeny a okolo sebe měl bariéru znemožňující kouzla. Teď, když už to bylo naprosto zbytečné. Ani oči nedokázal otevřít, mohl jen bezmocně poslouchat tichý hovor tří osob.
„…nikdo neočekával, s tím co mu proudí v krevním řečišti. Dokonce se uvažovalo o převozu na oddělení trvalých následků. Teď se k tomu přidalo naprosté magické vyčerpání, se ztrátou krve takového rozsahu, že si opravdu nedokážu vysvětlit, jak je možné že se mu ještě nezastavilo srdce. Nevstřebané zbytky jedu stále neutralizují účinky lektvarů a ani léčivá kouzla pořádně nezabírají.“
„Bylo by lepší, kdyby umřel. Byl to vždycky protivný tvrdohlavý parchant a i v polomrtvém stavu s ním jsou jen problémy.“
„Je to hlavně nejznámější smrtijed na svobodě, na umístění k trvalým následkům ani nemyslete. Musíme se snažit ho odsud dostat co nejdřív, nerad bych měl u brány kohorty samozvaných mstitelů. Jen dnes jsme zadrželi tři zakleté zásilky pro něj určené, a to je jen začátek, když včera předvedl to divadlo s bezhůlkovým Imperiem.“
„Toho by neměl být schopen ani v plné síle-“
„Vím že neměl. Ale udělal to. Ne nadarmo byl jeho pravou rukou. Vždyť zabil Brumbála, promerlina! Už žádné překvapení, neustále ho sledujte. Zkontrolovali jste ho pořádně?“
„Všemi dostupnými odhalujícími kouzly, i prohmatem, pane. Nikoho nenapadlo že bude mít pod kůží náhradní-“
„Dost! Výmluv na toto téma jsem slyšel přehršel. Musím vám snad znovu opakovat, že Snape není obyčejný čaroděj? Je silný, sakra mazaný a nemá zábrany. Je potřeba ho převézt, ať si s ním pak bystrozoři dělají co chtějí. Takže použijete tu mudlovskou techniku, i když si o ní nemyslíte kdoví co.“
„Taky můžeme získat čas tím, že vydáme prohlášení o jeho smrti. V té hale vypadal tak, že tomu uvěří každý. Krom toho, když budeme mít štěstí, stane se pravdivé...“
„Mírni své nadšení, Charlesi, stále jsi vázán léčitelskou přísahou. Ale souhlasím, informuji hlavního bystrozora, on si to pak papírově dořeší sám. Ale pro vás, Croksi, to nic nemění na tom že se posnažíte aby byl co nejdříve schopen převozu. Tohle je nemocnice, ne bojový ring, hergot…“
Když se probral potřetí, měl hlavu podivně těžkou a ruku v jednom ohni.
„Natáhni mi tu kůži ještě sem, ať to můžu přišít pořádně.“
„Nechci se dotýkat toho tetování, co když- á!“ vyjekla mladá léčitelka a uskočila dozadu.
„Co děláš?“ křikl léčitel vztekle, když kvůli ní utáhl poslední steh příliš a sešívanou kůži vláknem prořízl. Sakra! Zrovna když už se blížili ke konci, když už měli za sebou i ten zpropadený krk-
„Je vzhůru,“ hlesla.
Slovo nesmysl odumřelo Croksovi na rtech v okamžiku, kdy si všiml černých očí. Hlasitě polkl. Očividně na tohoto problémového pacienta nepůsobily správně nejen kouzla léčivá...
„Sakra. Eh...pane, my jen.. pomáháme vám, víte? Musíme to zašít-“ mlel a Severus mu musel dát ke cti aspoň to, že jehlu s nití nepustil z ruky. I když se začala třást. „Vím že to bolí, ale musíte to vydržet.“
Severus chtěl říci něco o plýtvání, ale hlasivky ho neposlouchaly. A tak jen pozvedl zrak ke stropu, aby nemusel pozorovat jeho hloupý obličej. Hlavou pohnout nedokázal. Vrchol ironie, pomyslel si, že on, více než schopný čaroděj, se nedokáže ani pořádně zabít… Ani si sehnat blbečka, který to udělá za něj, tak jak to uměli někteří… Možná kdyby byl na lidi milejší, našel by se někdo kdo by byl ochoten mu pomoci… Zapátral v paměti. Marně, samozřejmě, protože v dobrém se nerozešel nikdy s nikým. Ale aspoň mu to pomohlo překlenout čas, než se ti dva zvedli a odešli.
Spěšně a s rukama ještě od krve.
Té noci by se léčitelce jistě zdálo o bledé ruce se zubatou rudou jizvou a o černých, mrtvých očích, kdyby si nevzala před spaním Bezesný lektvar. Stejně tak, jak to dělala s železnou pravidelností posledních dvanáct dní, od doby co měla možnost starat se o první zraněné z bitvy u Bradavic.
Léčiteli Croksovi, lépe oproštěnému od temnějších aspektů své práce, se oproti tomu zdálo o domově. Probouzel se se smutkem a prostou touhou přežít další den v této bláznivé zemi a ještě bláznivější době ve zdraví. Nemohl se dočkat, až tahle pekelná, avšak profesně dokonale přínosná stáž skončí…
Severusi Snapeovi se oproti tomu nezdálo o ničem. Jen černé, nekonečné nic, ze kterého se probral následující ráno. Bylo to potřetí od nevydařeného útoku Nagini, k jeho smůle jen chvilkové srdeční zástavy ve špinavé chatrči.
Probudil se na proleželém, zaprášeném lůžku jehož okolí páchlo tak, až se mu příčilo dýchat. Byla to čirá zlomyslnost, že skoro dokonalý čich byl jediný smysl, který nebyl jeho stavem nikterak ovlivněn.
Ten puch smrti a rozkladu totiž poznal hned.
Azkaban…
