Kresba

Nenávist

Zvoní. Začíná přestávka. Pro moje spolužáky je to vysvobození. Pro mě začátek utrpení. Ani se nemusím otáčet a vím, kdo míří přímo k mojí lavici.
,,Nech mě bejt, Amy." řeknu pomalu a jen těžko se donutím neskočit tý mrše po krku.
,,Ale no tak Rosie," pronese dívka povýšeně, ,,chovej se přece slušně. Chci si s tebou jenom popovídat."
Ona i všechny její kamarádky se rozesmějí.
,,Pamatuješ si naše první setkání Rosie?" Nečeká na mou odpověď a s andílkovským výrazem pokračuje: ,,Tenkrát jsem ti myslím dost jasně řekla, že to, co chci nakonec stejně dostanu a když mi nebudeš překážet, nechám tě být. Ty jsi neposlechla. Takže teď máš smůlu."
,,Vůbec nevím, v čem bych ti měla překážet."zalžu
,,Zlatíčko, nechtěj mě rozesmát."pronese Amy chladně a pohodí svými zlatavými vlasy směrem ke skupině kluků. I když jich je asi sedum, tak vím naprosto přesně, na koho kývala. Rick. Líbí se jí už hrozně dlouho a já jsem si dobře vědoma, že mě včera viděla, jak se s ním bavím. Proto mě považuje za hrozbu.
,,Já ti přece nechci ublížit." nevinně zamrká safírovýma očima.
,,Ale ty mi zatím nedáváš jinou možnost. Tak se zamysli a dej mi vědět."
Lehce mi zamává a se zlomyslým úšklebkem dochází pryč.
Po zbytek školy nedokážu myslet na nic jiného, než na svoji nenávist. Samozřejmě mě napadla i možnost, že bych se vzdala. Ale nakonec ve mně převládne znovu vztek a já se rozhodnu, že jí to přece takhle neusnadním.
Doma chci začít kreslit, ale vztek mi naprosto zatemní mozek. Ta holka mi toho provedla tolik. Tolikrát mi ublížila a vždycky jí to prošlo. Začnu křičet. Mám vztek i na sebe. Chtěla jsem jí tolik ublížit. Všemi možnými způsoby. Jenže, místo činů jsem všechno dokázala jenom nakreslit. Začnu shazovat věci ze stolů a z poliček. Mezi nimi je i skleněný přívěšek, který mi dala babička. Okamžitě se rozbíjí. Je mi to jedno. Klesám k zemi. Křik se postupně mění v pláč. Když mi dojdou slzy, jen tiše sedím schoulená na zemi. Nakonec se ale přece jenom zvednu a přejdu na druhou stranu místnosti k zrcadlu, nevšímaje si střepů, ani toho, jak mě řežou do chodidel. Podívám se na svůj odraz. Zelené oči září z mé tváře jako dva smaragdy. Vlasy mám stejně zlatavé jako Amy, jen vlnité. Také mám mnohem víc pih než ona. Zadívám se na sebe a můj pohled ztvrdne. V tu chvíli se rozhodnu.
,,Už nikdy jí to neprojde." začnu potichu. ,,Jí, ani nikomu jinýmu. To slibuju."