Po stříbrné šnůře

Kapitola 3 - Archie

Bylo to neuvěřitelné! Stáli jsme před směsicí světel, která zářila všemi barvami. Zrovna tak jako polární záře. Její velikost sahala až do nebes, po stranách lze bylo vidět zaoblení zeměkoule, až tak obrovské to bylo.Vyvolávalo to ve mně zvláštní pocity. Byl jsem bez pochyb fascinován, unesen tou krásou, přesto jsem cítil nejistotu. Uvědomoval jsem si, jak jsem malý pán, proti celému vesmíru. Takový pocit je velmi nepříjemný, jako byste neměli žádnou moc.

,,To je hádám ono, že?"

,,Ne." Za krátkou dobu co Ondru znám jsem již dokázal pochopit jeho sarkasmus.

,,Takže stačí projít a budeme v Anglii? Je to tak jednoduché?"

,,Ještě musíš přijít na tajný heslo."

,,Nějaká nápověda?"

,,Taky mi na všechno skočíš" Pousmál se.

,,Podej mi ruku. Vztyčil paži a spojili jsme dlaně.

,,Počkej!" Zastavil jsem se při prvním kroku.

,,Co se děje, Cody?"

,,Jaké to celé bude? Co ucítím, až tím projdu?"

,,Jestli si to představuješ jako létání rychlostí světla, či něco podobného, jsi dost na omylu. Stačí projít a dříve než si to uvědomíš, budeš v Anglii, Jako mrknutí oka."

,,Jako mrknutí oka." Opakoval jsem dokola ve své hlavě. Plně jsem věřil jeho slovům, přesto mě děsil pocit něčeho nového. Ale přeci jen, jako mrknutí oka. Náhle jsme stáli před Big Benem.

Nebyl nijak speciální. To, co ho činilo speciálním, byla slova turistů a filmy. Přesto mi stékala slza po astrální tváři.

,,Co se děje, Cody?"

,,Nic tak hrozného" Odpověděl jsem.

,,Ale tady jsme měli být s Ondrou."

,,Nevím, jestli ti portál něco udělal s hlavou, ale stojím vedle tebe."

,,Nemyslím tebe. Po Ondrovi jsem tě pojmenoval:"

,,No..", přistoupil ke mně o krok blíž.

,,V čem je ten Ondra tak speciální, že stojí za slzu z levého oka?"

,,Ondra byl můj spolužák. Taky ale nejlepší kamarád. Málo lidí takového kamaráda za život potká." Ulevil jsem si povzdechem.

,,To je jedno. Pokračujme v cestě."

,,V cestě můžeme pokračovat i během mluvení." Namítal Ondra.

,,To možná, ale ty jsi trávil posloucháním lidí přiliš mnoho času."

,,Většinou se ale nepousmáli, když o někom mluvili. Spíše naopak. Tohle bych slyšel celkem rád."

Zhluboka jsem se nadechl.

,,Ondra je zrzek se zelenýma očima. Celkem vysoký. Neviděl jsem ho pěkně dlouho, ale když jsme byli přáteli, byl docela oplácaný. Říkával, že pod tričkem jeho špeky vypadají jako svaly. Nikdy se mu nedařilo zhubnout, i když se o to pokoušel. Přesto si tím nenechal zničit seběvědomí,i když jsem věděl, jak moc ho to vlastně trápilo.

Vlastně jsme spolu neměli společného vůbec nic. Přesto jsme se doplňovali. On má rád knihy, já spíše videohry. Co se filmů týče, nesnáším filmy o super hrdinech, které on miluje. Ale byli jsme tu jeden pro druhého. Vždycky.

Nevím, jestli jsem to zmiňoval, každopádně jsem z dětského domova. Děti umí být svině. Kvůli tomu jsem neměl moc kamarádů. Často jsem přemýšlel, zda to není mnou. Jestli třeba nejsem dost milý, někdy umím být protivný. Zpětně vím, že jediný důvod, proč jsem neměl kamarády byl, že jsem domů chodil za vychovateli, místo za rodiči. Ale on s tím problém nikdy neměl.