dvě do hlavy / Paulie Lombardo

Kapitola 1 - Paulieho samota

z pohledu Paulieho

Vystoupil jsem z tramvaje na svojí zastávce a šel pomalým unaveným krokem k sobě domů. Měl jsem v hlavě skoro prázdno, nedokázal jsem skoro ani přemýšlet.

Co jsem to se svým životem udělal? Nebudu mít nikdy to, co mají mí kámoši. Jak já bych to nejradši zabalil.

Koukal jsem se na bordel, kolem kterého jsem procházel. Tam jsou totiž jediný ženský, který by se mnou ten čas zahazovaly. A to jenom proto, že mávám při pozdravu bankovkama v ruce.

V záři pouličních světel se mi leskly v očích slzy. Nechtělo se mi domů, vracet se do samoty a hluku toho neúnosného ticha. Ale měl jsem hlad a byl jsem unavený. Tak jsem si pro sebe alespoň slíbil to, že se zítra do bordelu stavím.

Na kroku jsem přidal a sledoval lidi okolo. Proč nemůžu já žít jejich život? Chodit do práce, jako normální člověk, mít rozmary, radosti, jako obyčejní lidé.

Co mně vlastně radost přináší? Jsou to kurvy, dobrej chlast a výplata od Salieriho. A kámoši. Ale poslední dobou mi stejně spíš přijde, že jsou to spíš kolegové z práce, než přátelé.

Tom se věnuje svojí rodině, dcerce, kterou potřebuje vychovat, aby byla lepším člověkem, než je on sám.

Sam se žene za uznáním od Dona a penězma. Velkou hromadou peněz. Jednou by chtěl být Don, chtěl by mít pod palcem celý město.

Já bych chtěl klidnej život. Chtěl bych nějakou ženskou, s kterou se i doma pobavím, uvaří mi dobrý jídlo a třeba i děti udělá. Ale pro ty děti, pro ty bych chtěl být vzorem. A ne táta, kterej chlastá, střílí nepohodlný lidi a mámu nemiluje. Taky bych chtěl dceru, jako má Tom. Chtěl bych svoji rodinu chránit, ale to s mým životním stylem bude náročný. A bude to vůbec? Mají ženský se špetkou intelektu zájem o někoho, jako jsem já?

Sára je naivní. Většinu času ani neví, co ten její venku provádí za blbosti. Tom si s ní o těch věcech stejně nepovídá, protože prakticky ani nemůže. Kdyby věděla jen o krapet víc, než ví teď, už by s ním nebyla.

Ponořen v myšlenkách jsem přišel do svého bytu. Zamkl jsem za sebou a převlékl se do pyžama. Už nesnáším ten pocit, kdy mě ty drahý obleky tlačej všude po těle.

Nesnáším taky zvuk střelby, nesnáším to sténání umírajících lidí, kteří většinou umřeli i úplně nevinní. Co na to jejich rodiny?

Nesnáším už na tomto životě skoro všechno. Až na ty peníze a na věci, který mi ty peníze koupí. Ale štěstí to není, no a láska už vůbec ne.

Vzal jsem si ze skříňky kus nějakého pečiva a lehl si do postele. Jiný den bych si nejspíš tu práci dal a uvařil si, třeba pizzu, nebo nějaké těstoviny, ale dnes se nezmůžu na nic jiného, než fňukat zpod peřiny s oschlým pečivem v ruce.

Tahle samota mě už drtí, zezačátku jsem nebyl sám vůbec, buďto jsem byl s kámošema, nebo jsem aspoň přespal u nějaké buchty. Ale po tolika letech i to mě omrzelo nebo odešlo.

Tom ani Sam s mým plánem nesouhlasili, nechtěli se mnou vykrást banku a pláchnout z Lost Heaven. A sám jsem na to neměl odvahu.

A tak jsem na tenhle život měl zůstat už sám.

-
Nemám ve zvyku psát poznámky autora, ale chci se zeptat čtenářů, chcete, aby tento příběh byl psán z pohledu Paulieho, třetí osoby, nebo dívky, která v příběhu ještě není? Ještě chci upozornit, že příběh nenavazuje na děj. Budu ráda za ohlasy:)