Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho

Barevné záblesky se odrážely od skla lahve levného sektu. Za běžných okolností by v ruce třímal něco okázalejšího, pití, které by dokázalo lahodit chuťovým pohárkům s šesti tisíci let zkušeností. A možná je dokonce stále překvapovat, ostatně, proč by jinak stálo za to krmit je po tak dlouhé době pořád dokola, znovu a znovu, novými vjemy?

Dneska neprahnul po překvapení. Posledních osm měsíců po něm neprahnul, s výjimkou jednoho jediného, konkrétního a nepříliš realistického překvapení, vedle něhož by ta nejdražší lahev Dom Pérignon působila jako chudá příbuzná.

Posledních osm měsíců také nenastalo nic, co by byl ochoten klasifikovat jako běžné okolnosti.

Za běžných okolností by při pohledu na vybuchující ohňostroj možná nadšeně gestikuloval, tak jako v zahradě Westminsterského paláce počátkem roku 1486.

Prudké výpady rukama a hlasitý výskot (dle Azirafalových pozdějších slov připomínající poraněnou myš) možná okolní vážená společnost snáze přijala od rozverné dvorní dámy, než kdyby přebýval ve své obvyklejší mužské korporaci. Šťastná souhra.

První ohnivé představení s využitím střelného prachu na britských ostrovech, uspořádané u příležitosti královské svatby Jindřicha VII., ho docela uchvátilo. Zdál se mu něčím povědomé. Přičítal to jaksi přirozenému příklonu ke všemu, co zahrnovalo naoranžovělé světlo, hluk, žár a plameny - inu démon, však víte. Nepovšiml si, že hřejivý pocit, který to celé nenápadně doprovázel, nemohl v žádném případě souviset s jeho domovskou instituci...

Anděla po jeho boku si ohňostroj nezískal. Působil nezvykle tiše, ne tím správně zaujatým, okouzleným způsobem, spíše zaraženě - téměř polekaně.

Dobíral si ho. Nahlas a trochu teatrálně přemítal, jestli jsou plamenné výbuchy pozorovatelné tam ze shora a co na ně asi říká sám velký Gabriel. Na pohled mohla jejich interakce působit jako veselé koketování té výstřední rusovlasé šlechtičny s jedním docela plachým rytířem.

Jak čas ubíhal, nadšení opadalo.

I když, pravda, docela pomalu.

Ještě dobrých tři sta let šlo o poměrně výjimečnou záležitost, vyhrazenou oslavám u panovnických dvorů či alespoň v aristokratických kruzích. A Crowley byl pořád docela potěšen, když se k něčemu takovému nachomýtl, ten malý doutáček nadšení pod ležérní slupkou démona nad věcí ještě nebyl dočista uhašen. Už nikdy se ale nenechal unést tak, jako onoho lednového večera na sklonku patnáctého století.

Někdy po roce 1830 začaly díky italské vynalézavosti výhradní oranžovou barvu doplňovat další odstíny a jeho napadlo, že teprve nyní je dojem kompletní, že dílek skládačky zapadl na své místo, i když nebyl schopen říct, o jakou skládačku by se mělo jednat.

A zdálo se, že je to naopak Azirafal, kdo si tuhle okázalou pozemskou zábavu začíná užívat víc a víc. Už když se u podobné události společně sešli podruhé, andělova reakce doznala zásadních změn. V únoru 1690 oplýval úsměvy. Z nějakého důvodu co chvíli otočil hlavu, aby pohlédl na Crowleyho, téměř jako by kontroloval, zda si i on dostatečně vychutnává ten lepotvárný obraz. Nebylo zřejmé, zda se tak nebesky culí k zábleskům na obloze nebo na démona samotného. Jak je patrné, nešetřil ani velkolepými slovy chvály.

Pravda, to celé mu vydrželo sotva desetinu času z celého megalomanského, pětihodinového představení k oslavě narození následníka ruského trůnu (jenž byl o osmadvacet let později umučen v petrohradském žaláři na příkaz vlastního otce, zadavatele ohňostroje). Nic to však neměnilo na faktu, že se jejich role začaly pozvolna vyměňovat.