Šarlatová zrada [BETA]

Nečekané zakončení večeře

Vivien se těšila, že si na společné večeři dopřeje aspoň omamné kouzlo místního vína, ale jakmile ho ochutnala došlo jí, že se jedná jen o vinný mošt bez sebemenšího náznaku kvasu. Benjamin musel v kuchyni požádat o drobná opatření ohledně jejího jídelníčku, zmetek jeden. Počká si, až usne a vtrhne mu do pokoje pod výhružkou smrti, jen ať si zase udělá do té své sametové noční košile s krajkovým límečkem. Mošt přitom nebyl ani moc sladký, jako ty z Floresty. Tenhle byl zejména pěkně kyselý. Tady není sladké opravdu nic, brbrala si Vivien v hlavě, ignorujíc veškeré rozhovory u stolu. Všichni jí byli ukradení, bez vína bude tato večeře jen jedna nekončící nuda.

Rozhodla se tedy, že se dá drze do jídla dřív než Ragnar. Polévka vypadala dobře, kalný vývar s kousky masa a pár zeleniny. Nic zvláštního, říkala si, dokud se její lžíce plná vývaru nepřiblížila trochu víc k ústům a neucítila to. V tu chvíli se zmateně zarazila a ruku zase spustila zpátky na stůl. Cítila několik vůní, ale jedna jí v polévce poněkud nehrála. Pozorně si začala prohlížet ostatní pokrmy slavnostně rozmístěné po stole a přemýšlet, jestli jí přece jen nezmátly smysly. Po tichém zhodnocení večerní tabule si začala i více prohlížet jednotlivé hosty u stolu.

Ragnar si jejího zvláštního chování dozajista všímal, všímal si každého jejího nepatrného pohybu ostatně celý večer, ale reagoval na to jen letmým pozvednutím obočí a pokračoval v rozhovoru s ostatními hosty. Mezitím přece jen pozvedl lžíci, nabral si do ní polévku a málem by ji i ochutnal, kdyby mu Vivien ruku, ve které lžíci držel, rychle nesevřela. Lžíce se zastavila těsně u jeho úst. Ragnara to zaskočilo, přejel podezřeně po její tváří. Vivien svůj stále nezúčastněný pohled ale upírala na muže oděného ve zlaté a modré sedícího přímo na protější straně stolu. Nevšímala si ani, že debata u stolu pomalu utichla. Muž, na kterého hleděla, jí začal pohled oplácet s lehce nechápavým pohledem.

"Něco v nepořádku, drahá princezno?" prohodil Ragnar k Vivien téměř neslyšně, aby to neslyšeli ostatní kolem. Spíš než otázka to ale znělo jako když otec kárá své neposlušné dítě, které ho svým chováním akorát ponižuje před svými přáteli. Vivien se jím však nehodlala vyvézt z míry. Místo toho promluvila k muži, ze kterého stále nespouštěla pohled.

"Můj nastávající mi toho o vás mnoho vyprávěl, lorde Didiere." Didier sebou nepatrně cukl přitom, co Vivien vyslovila jeho jméno s náznakem povýšenosti v hlase. Bleskurychle však nasadil svůj vtíravý úsměv, ze kterého Vivien vůbec neměla dobrý pocit. "Pevně věřím, že jedině v dobrém." zavrněl.

"Prý pocházíte ze západní části Patrie." pokračovala jakoby naprosto ignorovala Didierova slova.

"To je pravda, z městečka Calcul. Krásné místo. Pokud budete chtít, rád vás jím někdy provedu." hodil po ní vyzývavý pohled. Ragnar začal pomalu přecházet pohledem mezi nimi. Zkoumal je jako by pozoroval šachový rozkol. Nebo dokonce bojový.

"Matně si vzpomínám ze svých hodin studií sousedních říší, že se na tom místě vyskytuje jedna vzácná rostlina..." pokračovala Vivien, aniž by z Didiera spouštěla pohled, zkoumala každý detail jeho mimiky a pohybů rukou.

"Opravdu? Těší mě že si toho o mé zemi tolik pamatujete. Máte na zdejší zemi také tak krásný pohled?" dotíral se jí královský vyslanec země, která pro tu její byla již dlouhá léta nepříjemným rivalem.

"Decesník." prohodila Vivien a Didier se začal tvářit poněkud překvapeně.

"Jak prosím?"

"Tak se ta rostlina jmenuje, nemám pravdu?"

"Nejsem si přesně jist. Přece jen už se ve své domovině zas tak nezdržuji." Didier si promnul spánek jakoby se snažil skrýt, že se začíná mírně potit.