j/n x Chan

2.část

Když jsem šla po ulici tak jsem koukala do mobilu a to bych nebyla já kdybych do někoho nevrazila.
t/j: Oh, pardon omlouvám se.
??: Nic se neděje, jsi v pořádku?
t/j: Ano jsem na pohromy zvyklá, ale co vy? Jste v pořádku?
??: Prosím tykej mi a jo já jsem vpoho, jinak jmenuji se Han a ty jsi?
t/j: Dobře a jsem t/j.
Ha: Dáš mi svůj ig? Vypadáš jako vpohodě holka.
t/j: Jo, jasný.
Dala jsem Hanovi ig a šla jsem do toho obchodu. Na rovinu nebyla jsem moc nadšená když na mě začal mluvit, ale myslela jsem si, že konverzace s lidmi bude o dost horší. Když jsem nakoupila, tak jsem se vydala domů. Doma jsem nákup vyklidila a šla zpět do pokoje. Ale než jsem vešla do pokoje tak mi přišla od někoho notifikace, podívala jsem se na mobil a měla jsem tam zprávu od Hana.
_______________________________
Chat:
Ha: Ahoj t/j.
t/j: Ahoj Hane. Co potřebuješ?
Ha: Nic, jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli by jsi nechtěla přijít ke mě domů, mám tu kamarády a rádi by tě poznali.
t/j: Klidně, kdy?
Moc se mi nechtělo, ale jsem moc hodná na to abych ho odmítla.
Ha: Klidně dneska, kluci u mě budou teď tři dny spát.
t/j: Dobře a můžu adresu?
Ha: Jasný je to ******
t/j: Dobře a v kolik hodin?
Ha: To je jedno, kdy budeš chtít.
t/j: Dobře tak kolem 15 hodiny?
Ha: Jasný, budeme tě čekat.
_______________________________
Ah, bože co jsem to zas odsouhlasila. No nic aspoň si půjdu připravit něco na sebe:

Čas nějak moc rychle uplynul a ono už je 14:40 neboli čas kdy já vyrážím z domu. Jsem strašně nervózní a bojím se že mě odsoudí. Mám opravdu strach z lidí a tohle mi to lehčí nedělá.
Po asi 15 minutách jsem stála před velkým bílým domem. Bála jsem se zazvonit na zvonek u dveří, aby mi nepřišel otevřít někdo jiný, proto jsem Hanovi na napsala na ig, že jsem před domem. Naštěstí si mé zprávy všiml rychle a po chvíli mi přišel otevřít. Přišel, přivítal mě a pozval mě dál.
Jen jsem přikývla a vešla dovnitř. Han poznal, že jsem nervózní a proto ještě než jsme vešli do obýváku, kde nejspíš všichni byli, si mě zastavil.
Ha: t/j nemusíš být nervózní, oni tě přijmou takovou jaká jsi.
t/j: Víš mám dost strach z lidí a bojím se že mě odsoudí dříve, než mě poznají.
Ha: Tak to se nemusíš bát, to by kluci nikdy neudělali.
t/j: Kolik jich tam vlastně je?
Ha: No, 7 kluků se mnou 8.
Vykulila jsem oči a trochu ve mě hrklo.
t/j: 7 kluků?!
Ha: Ale nemáš se čeho bát, všichni jsou moc milí. Tak pojď, představím tě.

Han mě vzal za ruku a už mě táhl do obýváku. Když jsem zde spatřila 7 kluků, tak se mi rozbušilo srdce, opravdu jsem se jich bála.
Han pustil moji ruku a začal mi představovat kluky a poté představil mě klukům. To jak na mě všichni koukali mi bylo vážně nekomfortní, až na pohled jednoho, ten mi nevadil. Bylo to divné vždy mi lidy vadily, ale on ne. Myslím že Han říkal, že se jmenuje Chan. Posadila jsem se na pohovku vedle Chana a poté si vedle mě sedl Han. Byla jsem trochu zaskočená, když na mě Chan promluvil.
Ch: Ahoj t/j, já jsem Chan, jak už asi víš. Kolik ti je let, jestli se tedy můžu zeptat?
Byla jsem zaražená a vůbec jsem nevnímala co vlastně říkal.
t/j: Promiň, co jsi říkal?
Ch: Ptal jsem se kolik ti je let? Jestli to tedy není nějak osobní.
t/j: Nene není, je mi 24 let. Kolik je tobě?
Ch: Jsem starší, je mi 26.
Jen jsem přikývla.
Co se to se mnou dneska děje?! A proč pro něj cítím slabost. Ne t/j vzpamatuj se.
Ch: Jsi vpořádku? Děje se něco?
t/j: Nene, jen jsem se trochu zamyslela.
F: T/j nechceš nám o sobě něco říct? My tě vlastně vůbec neznáme.