Lewis a já

Pokoj

Když se turniket rozsvítil zeleně a pustil mě do padocku, trochu se mi ulevilo. Ale kam dál?

Lewis bude asi ještě u zdravotníků na prohlídce. Tam jsem za ním jít nechtěla. I když by mě moje karta měla pustit kdekoliv, tohle bylo už moc. Vždyť ani nevím, jestli o moji přítomnost Lewis vůbec stojí.

Dan sice vypadal docela přesvědčený, že ano, ale nemůže vědět, co se mu honí hlavou.

Spíš jsem začínala mít obavu, že teď chce být sám a že tu nemám co pohledávat.

Už jsem se blížila k zázemí Mercedesu, tam by mě mohl někdo nasměrovat. Nebo taky poslat zpátky, že tu teď nemám co dělat.

No co, tak mě kdyžtak pošlou pryč, už jsem tady, nebudu to teď vzdávat. Chci mít jistotu, že je opravdu v pořádku.

Dovnitř jsem se se svým oblečením dostala docela snadno, ale teď už nemám vůbec ponětí, kam se vydat.

,,Co tady děláš?" chodbou se nesl hlas protivné Lucy. No super. Tak to se rovnou můžu otočit a jít pryč.

Než jsem stihla otevřít pusu, za mnou se ozval druhý, daleko příjemnější hlas: ,,Viky, tady jsi, pojď se mnou."

Otočila jsem se na Hazel, která se tvářila, jako by tady na mě čekala a vděčně jsem se na ni usmála.

Naklonila se ke mě a zašeptala: ,,Mám instrukce vždycky tě tu přivítat, kdyby ses tu objevila. I když teď si nejsem jistá, že tě Lewis bude chtít vidět."

Lucy se na nás zamračila, ale už nic  dalšího neřekla a prošla kolem nás.

Hazel do mě zahákla paži a společně jsme vkročily do útrob budovy, prošly jsme kolem jídelny až do míst, kde jsem ještě nebyla. Bylo tady méně lidí a hluku. Jedna dlouhá chodba se spoustou dveří.

,,Víš," pokračovala Hazel, ,,vždycky když se něco stane, tak to Lewis potřebuje zpracovat hlavně sám v sobě. Většinou se zavře u sebe v pokoji a přemýšlí."

,,Ale je v pořádku, že?" zeptala jsem se opatrně.

Hazel se usmála. ,,Nic mu není, vyšetřili ho. Ale je na sebe naštvaný, že to pokazil."

Ale i když mi to Hazel potvrdila, stejně jsem se chtěla přesvědčit na vlastní oči, že mu nic není.

Hazel najednou zastavila před jedněmi dveřmi. Nebyla u nich žádná cedulka, stejně jako u spousty dalších dveří. Asi se chtěli vyhnout nečekaným návštěvám.

,,Tak já tě tu nechám. Hodně štěstí," zašeptala Hazel, povzbudivě mi stiskla rameno a byla pryč.

Zůstala jsem stát před bílými dveřmi a přemýšlela, co dál. Mám prostě zaklepat nebo říct, že jsem tu? Nechtěla jsme ho jen tak vyrušit. Třeba má nasazené sluchátka a ani mě neuslyší. Nebo je ve sprše. Ale to bych slyšela vodu.

Mezitím, co jsem se nemohla rozhodnout, uslyšela jsem zevnitř nějaký zvuk. Bezmyšlenkovitě jsem přitiskla ucho na dveře a zaposlouchala se.

Nic konkrétního jsem neslyšela, jen pár kroků, nějaké šustění a potom to znělo, jako by si zrovna někdo sedl na postel.

Teď nebo nikdy.

Lehounce jsem zaťukala na dveře a všechny zvuky uvnitř najednou utichly.

,,Lewisi?" řekla jsem potichu.

Chvíli jsem čekala, ale žádná odpověď nepřišla.

Mohla bych prostě odejít a dělat, že jsem tady nikdy nebyla.