50 Hříchů

Prolog

Zahnula jsem za roh a ještě víc se rozeběhla. Věděla jsem, že jim neuniknu, ale chtěla jsem jim způsobit škody. Měla jsem hezkou kondičku, a tak mi sprint na deseticentimetrových podpatcích nedělal sebemenší problém. Ještě víc jsem se rozeběhla. Dorazila jsem na konec uličky. Slepá. Ušklíbla jsem se. Tohle mi pomůže uskutečnit můj plán. Doslova jsem se otočila na podpatku a vytasila z pouzdra svou zbraň, moji nejoblíbenější. Glock 17, 9mm. Zkontrovala jsem, jestli je nabitá a pak jsem z kozačky vytáhla dlouhý lovecký nůž. Potěžkala jsem ho v ruce a protáhla si zápěstí. Po chvilce jsem uslyšela těžké dupání a udýchané hlasy.

,,Mám ji!" zařval nějaký kluk. Nemohlo mu být ani šestnáct. Zakroutila jsem nad tím hlavou, ale je pravda, že já jsem byla v jeho věku mnohem zkušenější. Konec konců jsem se přidala už ve čtrnácti. Sebevědomě jsem se ušklíbla. Rozkročila jsem se, abych měla lepší rovnováhu.

,,Nečekal bych, že budeš tak hloupá a vběhneš do slepé uličky." V uličce se rozezněl jeho hlas. Bylo slyšet, že se mu tahle situace líbí.

,,A kdo říkal, že jsem sem nevběhla schválně?" zeptala jsem se ho. Drzým tónem.

,,A proč by jsi to dělala?"

,,A proč bych ti to měla říkat?" Začínal být vytočený. A tohle byla část mého plánu. Jeho poskoci a gorily se ke mě začali pomalu přibližovat. Dělala jsem, že si jich nevšímám, ale přitom jsem si byla vědoma každého jejich kroku. Když se ke mě jeden z těch jeho poskoků přiblížil moc blízko, otočila jsem hlaveň jeho směrem a vystřelila. Ihned se zřítil k zemi. Všichni na to okamžitě zareagovali a vrhli se na mě. Střílela jsem všude kolem sebe a bodala. Hodně jeho společníků spadlo na zem, bylo jich ale čím dál víc. Najednou jsem ucítila urputnou a palčivou bolest v břichu. Ještě jsem z posledních sil levou rukou zabodla nůž a pravým ukazováčkem stiskla spoušť. Potom jsem se skácela na zem. Upadla jsem na zadek, ale to byl můj nejmenší problém. Břicho jsem měla obrovských křečích. Ta bolest byla nesnesitelná, a to bylo co říct. Už jsem pár střel v těle měla, i hluboké bodné rány, ale tohle s tím nešlo porovnat. Cítila jsem, jak ze mě poměrně rychle vyprchává život.

Byla jsem naštvaná. Ne na svět. Ne na život. Na sebe. Protože jsem nedokázala zabít ani toho blbýho dealera. A to už jsem dostala tucty jiných. Ten hajzl mě asi poznal. Přeci jsem v téhle práci už třináct let. A můj vzhled také není zvláště nenápadný. Dlouhé zrzavé vlasy po pas, zářivě modré oči, metr šedesát a nošení bot na minimálně deseticentimetrových podpatcích. Také jsem měla celý šatník vyplněný jen koženými kalhotami a spousty halenek s velkým dekoltem. A rty vždy natřené rudou rtěnkou.

Cítila jsem, jak mi z břicha vytéká teplá a lepkavá rudá tekutina. Krev. Teď byste čekali, že uvidím bílé světlo. Tak to se mýlíte. Na to jsem dopustila až moc hříchů. Najednou jsem se vznášela nad svým tělem. I s prostřeleným břichem jsem pořád vypadala jako kus. Místo bílého světla a boha jsem uviděla rudé světlo a oheň. Znovu jsem se ušklíbla. Peklo těš se na mě.....

Ocitla jsem se ve tmavé místnosti, ve které byly pouze dvě dřevěné židle. Jediné osvětlení byla slabě svítící žárovka, která už pomalu končila svoji službu. Celé to působilo dojmem místnosti, ve které se vyslýchalo. A hlavně mučilo. Ovšem ne u policejních složek. U různých spolků, organizací a gangů. Rozhlédla jsem se po místnosti, jestli je tu ještě něco jiného než ty židle. Nic, jen ty židle.

Pomalým krokem, který doprovázel klapot vysokých podpatků a pomáhal tak navodit strašidelnou atmosféru, jsem došla k jedné ze židlí. Elegantně jsem se posadila na zachovalejší židli a přehodila si nohu přes nohu. Po chvíli ticha a rozhlížení se po místnosti, jsem přemístila svůj pohled na svoji manikúru a začala si ji kontrolovat. Zamračila jsem se, protože jsem měla odštípnutý nehet na levém malíčku. Zřejmě připomínka na můj poslední boj. Po zkontrolování úpravy nehtů jsem začala poklepávat nohou. Uslyšela jsem kroky. Byly dost tiché, ale já trénovaná vražedkyně... Nic mi neunikne. Kroky se pomalu přibližovaly a já na sobě nedala nic znát.

,,Rád tě poznávám" řekl do ticha. Podle hlasu mu mohlo být tolik co mě. Jeho hlas byl potěšený a pobavený. Pořád jsem k němu byla otočená zády a on se ke mně s každým slovem přibližoval. Najednou byl těsně u mě. Zvedla jsem se a otočila se na něj, abych mohla spatřit jeho obličej. Měl ostře řezané rysy, krátké černé vlasy a z jeho očí vyřazovalo sebevědomí. On si mě se stejným zájmem prohlížel od hlavy až k patě, ale já nemohla odtrhnout oči od jeho obličeje. Když se mi to konečně podařilo, prohlédla jsem si zbytek jeho těla. Byl o několik hlav vyšších.... i s mými podpatky. Byl velmi svalnatý a z jeho postoje vyřazovalo jeho zřejmé vysoké postavení. Byl oblečený do černé. Jeho černé triko ještě zvýrazňovalo jeho svaly a černé džíny mu dodávaly obyčejnost, kterou jinak zcela postrádal. Na jeho pravé ruce měl vytetovaný symbol. Trojzubec s rukojetí obtočenou zlatou stuhou a vidlice posázený rubíny.

Nasadila jsem nezaujatý pohled a opět si sedla na židli. Zasmál se a jeho kroky směřovaly k židli naproti mé. Otočil jí opěradlem ke mně a posadil se na ní obkročmo. Ruce položil na opěradlo a položil si na ně bradu. Pořád měl na tváři ten stejný pobavený, ale i zvídavý výraz. Když si všiml, že ho pozoruju, podíval se mi do očí. Neuhnula jsem pohledem a dělala, že tam není. Promluvila jsem.

,,Neznáš mě. Nemůžeš být rád, že mě poznáváš." V jeho tváři se mihlo překvapení. Nečekal, že promluvím. Pořád jsem si držela kamenný výraz ve tváři a propalovala ho pohledem. Vůbec se mi nelíbilo, co se tu děje, ale hodlala jsem to zjistit. V tu chvíli, co jsem na to myslela, na tváři se mu vytvaroval úšklebek. Vypadalo to, že ví, na co myslím. Cítila jsem, že se v mé hlavě něco děje. Předtím jsem si toho všimla, ale když jsem se na to zaměřila, cítila jsem to. Jakoby se mi snažil číst myšlenky. Hned jsem věděla, jak dokážu, že je to pravda. Dělala jsem nevšímavou, aby měl pocit, že jsem si toho čtení myšlenek nevšimla. Ani se nedivím tomu, co se tu děje. Jsem přece mrtvá. Teď je možné vše.

Ještě chvíli jsme takhle seděli.

Arogantní indivium...... Pomyslela jsem si a on na to k mému štěstí zareagoval. Hlavně na to indivium... Snažil se to nedávat najevo, ale já ho pečlivě sledovala, a tak mi neuniklo neparné strnutí a napnutí svalů na jeho levé ruce. V hloubě duše jsem se usmála.

Proč mi, - ty chytráčku, čteš myšlenky, co? Myslíš si, že jsem si toho nevšimla? Jsem vytrénovaný z-

„Zabiják" dořekl za mě.

,,Takže ty jsi navíc stolker, jo? To bych do tebe neřekla, chlapečku...." Bavilo mě ho provokovat. Mrtvá už jsem, tak co se mi může stát? Akorát se na mě zeširoka usmál a odhalil tak jeho dvě řady bílých zubů. Musela jsem přimhouřit oči, protože jeho zuby vydávaly větší zář než ta stará žárovka, co tu byla a moje oči si museli na tolik záře chvíli zvykat.

,,Nejsem stolker. Jsem vládce. Pekel." Pronesl to vznešeně. ,,Musím říct, že jsem se těšil na setkání s tebou. Původně si měla být s někým jiným, ale chtěl jsem tě poznat. Má tu u nás největší a nejzajímavější spis."

,,A to se mám začít bát, kvůli tomu slovu pekel?" Nezaregoval.

„Co po mě chceš?"

,,Tvůj příběh. Mám tě potrestat, ale já chci nejdřív znát, co se stalo. Všechno je sice ve složkách, ale já půjdu přímo ke zdroji." Změřila jsem si ho pohledem. Ještě jsem nikomu nevyprávěla, co se všechno stalo. Můžu mu to říct, nemám co ztratit. Stejně by to ze mě nějak vydoloval.

,,Dobře, ale co přesně chceš slyšet?" podívala jsem se na něho s otázkou v očích a pobavenou tváři, protože hned, jak jsem souhlasila, se mu zorničky rozšířily a jeho oči zářily, jako když dítě dostane bonbón. Musela jsem se nad tím usmát. Děti jsem měla vždy ráda, i když jsem třeba připravila o život jejich rodiče. Dětem jsem neubližovala, jinak jsem neměla s nikým slitování. Teď jste čekali, že odhalím nějakou svou hezkou a světlou stránku, že? Tu asi nikdy nespatříte. Ne, že bych nějakou kdy měla. Jen jsem ji tehdy skrývala, ale pak... Neměla jsem důvod. Děti jsem nezabíjela, protože byly příliš snadná kořist. Já mám ráda vzrušení a akci. A utrpení. Dítě se dá chytit hned a taky hned odpadne.

Začala jsem si ho zase vnímat.

,,Přesněji chci slyšet tvých padesát největších hříchů." Udělal dramatickou pomlku.

,,Zapomněl jsem se představit Clarisso. Říkej mi Camastos."

Je tu prolog! Snad se líbí. Jestli to půjde podle plánu bude mít tahle kniha 50 kapitol + prolog a epilog. Jedna kapitola bude vyprávění jednoho hříchu.