50 Hříchů

1. Hřích - Krvavé čtrnáctiny

,,V jakém pořadí to chceš vyprávět?"

,,Jak ti to přijde na mysl. Ve složce to najdu snadno"

,,Dobrá. Povím ti třeba o mém poprvé..."

________________

Bylo mi čerstvě čtrnáct.

Celé odpoledne jsme s rodiči a mým dvojčetem, Issou slavili naše čtrnácté narozeniny.

Bylo už pozdě a já šla nahoru do svého pokoje si lehnout a pustit film, který jsem viděla už stokrát a pořád jsem ho milovala - Titanic.

,,Dobrou noc!" řekla jsem víc, jak dost nahlas, aby se můj hlas roznesl po celém přízemí našeho dvoupatrového moderního domu. Rozešla jsem se po schodišti vedoucí do druhého patra, kde se nacházel můj střešní pokoj. Když jsem byla v polovině schodiště, ozval se z kuchyně výkřik. Otočila jsem své tělo opačným směrem, než jsem se doposud pohybovala a seběhla schody. Pod nimi jsem se zastavila svůj krok a zaposlouchala se odkud ten zvuk vychází. Křik se ozval znovu, z kuchyně. Vyzula jsem si své oblíbené boty, které by na mě zbytečně moc upozorňovaly.

,,Když nad tím teď přemýšlím, už tehdy jsem se chovala jako dravec, zabiják."

,,Možná jsi to už tehdy měla v krvi."

,,Myslím, že jsem to měla v krvi vždycky."

Potichu jsem došla ke dveřím do kuchyně a vykoukla z poza rohu. V ruce jsem svírala revolver. Ještě předtím, než jsem se začala pohybovat směrem ke kuchyni, jsem doběhla do obývacího pokoje a vytáhla z tajné zásuvky starého konferenčního stolku, který se překvapivě hodil k modernímu zařízení vily, malý revolver, o kterém nevěděl nikdo, než já, Issa a matka.

Tělo mé matky v blankytně modrých šatech bezvládně leželo na zemi v malé kaluži rudé krve. V její tváři, kterou lemovaly poměrně krátké zrzavé vlasy a jejích tmavě modrých očích, které vypadaly úplně jinak modře než ty moje, byl nepřítomný až, mrtvolný výraz. Mé oči okamžitě zalily slzy. Nad jejím tělem se skláněl muž. Můj otec. Můj smutek vystřídal vztek a nenávist na mého , teď už v uvozovkách, otce. Vztek se zcela vytratil, když jsem si všimla těla Issy na druhé straně kuchyně. Zbyla pouze nenávist a touha po pomstě. V očích Issy byla ještě špetka života, ale ta se během pár sekund vypařila. Zbyly pouze dvě schránky bez duše. Těla bez života.

,,Neříkala jsi, že jsi nikdy neměla žádnou světlou stránku?"

,,A ty bys věřil lhářce? Samozřejmě, že jsem jednu světlou stránku měla. Lásku k sestře a matce, ale ta se jejich smrtí vymazala."

,,To mě mrzí."

,,Nemusí. Mě už to velmi dlouho nemrzí."

Skláněl se nad tělem mé matky a hladil jí pravou rukou po tváři. Slyšela jsem, jak zašeptal: ,,Měla si mě poslechnout. Nemuselo by to tak skončit." Zbraň, kterou pravděpodobně zastřelil mou rodinu, měl položenou na jídelním stole. Byl tak zaměstnán rozhovorem s mrtvými, že nevnímal okolní svět. Opatrně, po špičkách, jsem se začala plížit ke zbrani. Co nejtišeji jsem ji zvedla a vyndala z jeho legálně držené zbraně zásobník. Poté jsem jí opatrně položila a zásobník si strčila do zadní kapsy kalhot. Opět jsem se opatrně odplížila zpět do obýváku a schovala zásobník do tajné zásuvky. Znala jsem celý dům a všechny jeho skrýše. Nikde, kromě ložnice v prvním patře, nebyly náhradní zásobníky. Došla jsem ke schodišti a nazula si své červené kozačky na vysokém podpatku.

Vrátila jsem se do kuchyně. Julian se pořád skláněl nad mojí matkou. Přestala jsem se plížit, a tak bylo slyšet každý můj krok. Zbystřil. Zvedl se a otočil se. Popadl zbraň, na které byl tlumič a namířil ji na mě. Zřejmě si nevšiml lehkosti zbraně bez nábojů.

,,Holčičko, je mi to líto." Ušklíbl se na mě lehce opilecky a odjistil zbraň. Byl posilněný celou láhví whisky, kterou – jak se zdá, vypil během slabé půlhodinky. Ruce, které jsem měla pořád za zády, mě začaly svědit. Měla jsem urputnou touhu zabíjet. Zabít vraha. Udělala jsem krok k němu.

,,Mně je to taky líto, otče." Nezasloužil si být takto nazýván. Udělala jsem další krok. Pořád se zdráhal vystřelit.

,,Nechceš mě už zastřelit?" zeptala jsem se hlasitě drzým tónem a vytáhla zbraň z poza mých zad. Pečlivě jsem si prohlédla jediný nástroj pomsty, který právě dřímal v mé pravé ruce.

,,Nebo se chceš zabít sám?" Namířila jsem hlaveň střelné zbraně na jeho levé koleno a ukazováčkem stiskla spoušť. Ozval se hlasitý výstřel, který nemohl být nikým zaslechnut. Naše vila měla poměrně zvukotěsná okna a pozemek dosti velký na to, aby se zvuk ztratil a splynul se směsicí hluku na ulici. Bolestně zaskučel a tiskl dvé dlaně na ránu, ve snaze zastavit krvácení. Padl na záda. V té chvíli pro něj byla důležitější bolest než zbraň, kterou upustil.

,,Nevěděl, že matka mě a Issu naučila střílet s přesností na milimetry. Tehdy jsem myslela, že je to kvůli zlodějům. Bylo to kvůli Julianovi."

Z očí mu vytryskly slzy, ale pořád se snažil natáhnout levou rukou pro zbraň. Střelila jsem ho do pravého lokte, ramene a zápěstí. Došla jsem ke zbrani a dala do komory jeden náboj. Podala jsem mu zbraň.

,,Můžeš své utrpení ukončit. Uvědom si, že když hlaveň obrátíš na mě, střelím tě do ramene, než zmáčkneš spoušť. Jsi slabý. Potom tu pomalu vykrvácíš. Ale já jsem velkorysá, můžeš zemřít rychle. Ale než zemřeš, odpověz mi.

Jaký je kód účtu na Kajmanech? A neříkej, že o tom nic nevíš. Vím, že sis ho založil před třemi lety. Máma mě toho leccos naučila."

,,Nemusím ti nic říkat." zaskuhral a zase se na mě ušklíbl.

,,Ale můžeš..." Přišla jsem k němu blíž a podpatkem mu zatlačila na ránu na rameni. Bolestí zalapal po dechu.

,,08mM-" prudce se nadechl ,,-568K" Uvolnila jsem tlak na jeho rameni.

Otočila jsem se a po pár krocích jsem uslyšela výstřel utlumený tlumičem. Elegantně jsem vyšla schody do prvního patra a zamířila do jeho pracovny. Usadila jsem se na židli u pracovního stolu a přisunula ji ke stolu. Pořád jsem zachovávala "chladnou" hlavu. Otevřela jsem poměrně nový notebook značky Toshiba a stiskla tlačítko Power. Jakmile naběhla úvodní obrazovka, rozklikla jsem účet pod názvem Doma a posléze zadala heslo. To jsem také zjistila, když si jednou nedával pozor. Našla webové stránky banky. Zadala jsem číslo účtu, které jsem se naučila zpaměti a heslo, které mi pověděl na smrtelné podlaze. Zadala jsem příkaz k transakci ve výši 1,000,000,00 dolarů na můj vlastní tajný účet, ze kterého jsem sto tisíc po částkách 10,000 dolarů rozeslala na deset různých účtů po Evropě. Ty jsem si založila během následujících hodin na falešné identity.

,,Jak to, že si se tak rychle zorientovala ve světě na útěku a falešných identit?"

,,Jak jsem později zjistila, moje matka byla za svých časů IT technik CIA, takže falešné identity vytvářela téměř denně. Když poznala Juliana, dala výpověď a přestěhovala se za ním do Nizozemska. V našich deseti letech nás naučila střílet a o pár let později vytvářet tajné identity. On o tom nic nevěděl. Ale protože už potom soustředila se pouze na nás, vyšla ze cviku sebeobrany, kterou nás naučila v našich třinácti. Proto ji asi také dokázal přeprat. Jediné na co jsem nikdy nepřišla, bylo, proč je zabil..."

Po prohledání celé pracovny a ložnice rodičů jsem našla to, co jsem potřebovala. Peníze. Spoustu peněz. Popadla jsem deset balíčků bankovek a odnesla je do svého pokoje. Vytáhla jsem ze skříně velkou brašnu Gucci, do které jsem si sbalila některé moje oblečení, peníze a ostatní potřebné. Na dno jsem dala peníze a zbraň. Do mé nejoblíbenější černé kabelky jsem si dala falešné doklady – ty pravé jsem nechala v pokoji, peněženku a latexové rukavice. Když jsem měla sbaleno, odnesla jsem si věci do předsíně a vytáhla z balíčku s latexovými rukavicemi jeden pár. Navlékla jsem si je a pustila se do práce. Otřela jsem své otisky na zbrani, na tajném šuplíku i jeho obsahu a nastražila to, aby se policie domnívala, že zabili moji rodinu a mě unesli. Rukavice jsem odhodila do igelitové tašky a dala ji ke zbytkům mých zavazadel. Podívala jsem se na hodiny. 12:01. Pravý čas na nepozorovaný útěk. Popadla jsem tašku, kabelku a igelitku a vyšla na chladný podzimní vzduch. Zamknula jsem a následně dveře vylomila z pantů. Klíče jsem vrátila na své místo a vyšla vstříc temné noci.