Colors of autmn | Oneshot

Černý podzim

Teprve zklamání odhalí, jak velké byly naše naděje.

- Patricie Holečková
<•>

Když jsem ho tenkrát poznal, nejevil zájem ani jeden z nás. Často jsem ho vídával po kavárnách a barech pokaždé s někým jiným. Jednou to byla dívka, podruhé chlapec a potřetí si nejsem sám úplně tak jistý.

Ani nevím, jestli o mně věděl. Jestli věděl, že ho podvědomě vyhledávám pohledy pokaždé, když byl okolo. Pravděpodobně ne. Muži jako on by o kluka jako jsem byl já zavadili pohledem leda tak omylem. Ale já tam byl.

Sledoval jsem jeho nádherný úsměv ve kterém schovával bílé zářivé zuby. Jeho krásné hnědé oči barvy čerstvého dřeva. Jeho dokonalá drahá kolínská a vlasy, které měl pečlivě upravené gelem. Byl ztělesněním Satana v těle anděla.

Byl jsem jenom další řadový občan. Nebyla šance, aby si byl vědom mé existence. Ale přeci jen nakonec byl, dokonce i k mému úžasu.

Včera v ten podzimní podvečer jsem spěchal z práce. Má nadřízená mě zdržela ve svojí kanceláři a snažila se mi do hlavy vštípit trochu zodpovědnosti. Byla to však marná snaha a ona to moc dobře věděla. Vždy jsem se musel spálit sám. Vždycky.

Tramvaj, na kterou jsem spěchal, jsem ale nakonec stejně nedoběhl a ona mi s pouhým zazvoněním frnkla přímo před nosem. Měl jsem chuť začít nadávat do volů a krav, ale zastavilo mě zatroubení auta.

Nechápavě jsem se otočil za zvukem a na tváři se mi propsal úžas. Můj princ na mě troubil a mával ze svého drahého vozu a lákal mě hezkými slovy blíže. Nenechal jsem se zrovna dvakrát pobízet a když jsem měl možnost, využil jsem situace.

Pomalu, nejistě a s ruměncem na tváři jsem došel až k němu.

"Ahoj chlapče." pozdravil mě, když jsem se nahl k jeho otevřenému oknu dokořán. Celý jsem se vzrušením otřepal. Jeho hlas byl tak hříšně svůdný a dokonalý, že jsem si nemohl pomoct.

"Nechtěl by jsi svést? Mám tu volné místo." poukázal rukou na sedadlo hned vedle sebe.

"A taky bych tě mohl někam pozvat, co na to říkáš?" zeptal se a zářivě se usmál.

Josh Corney byl sukničkář, to snad každý musel vědět. A pokud jsem měl možnost s tím mužem ztrávit čas o samotě za cenu, že už se na mě nikdy ani nepodívá, stálo mi to za to.

Neurčitě jsem kývl a on vystoupil z auta, aby mi mohl otevřít dveře u spolujezdce. Svůdně se na mě mezitím podíval a nezapomněl se omylem nahnout o něco blíže, aby nasál můj levnější parfém. Ale zřejmě mu to nevadilo.

"Voníš úžasně. Jak ti mám říkat, hochu?" zeptal se, když se lehounce odtáhl a položil mi svoji jemnou hřejivou dlaň na bradu a pozvedl ji mírně nahoru.

"Fran." špitl jsem lehce vykolejeně a chtivě jsem přejížděl očima po jeho bezchybné tváři. On se pouze pousmál.

"Pozoruji tě už delší dobu, Frane. Mám štěstí, že ti to ujelo." naklonil hlavu na stranu a mě se zatajil v hrdle dech.

"Nastup si," usmál se opět. "Prosím." dodal temně a mírně se mu zalesklo v jeho nádherných dech beroucích očích.

Po tom společném úžasném a programem nabytém večeru se semnou vášnivě pomiloval. Daroval jsem mu svůj přísně střežený věneček. On byl ten pravý. Tím jsem si byl zcela jistý. Dostával ze mě zvuky, které mně samotnému byly cizí a já neměl ani tušení, že je dokážu vytvořit.

"Byl jsi úžasný, Franku." promluvil Josh do ticha noci, které bylo pravidelně přerušováno našimi nádechy a výdechy po dokonale společně prožitých orgiích.

"Fran. Je to Fran." opravil jsem ho zadýchaně a lehce posmutněle, že si ani nezapamatoval mé jméno.

Jemně mě pohladil po tváři a já se na něho podíval. Vypadal smutně. Otočil jsem se tedy na bříško a podepřel se lokty. Začal jsem si pohrávat s jeho jemnými vlásky na čele, ale on mou ruku mírně odsunul.

"Stalo se něco?" zeptal jsem se ho tentokrát zmateně.

"Nic, neměj obavu. Mám na tebe ale takovou malou prosbu." řekl a ve vzduchu mávl dlaní na znamení, že se přeci nic neděje. Kdybych jen věděl, jak velká lež to byla. Nikdy bych s ním nic neměl. Možná.

"Poslouchám." zajiskřilo mi dětinsky v očích a on se zvonivě rozesmál. Jeho projev radosti však zastavil divoký kašel. Zachmuřil jsem se a pomohl jsem mu se posadit.

"Nezlob se na mě." pronesl nakonec chraplavě poté, co se napil ze sklenice vody, která stála na nočním stolku hned vedle mé velké manželské postele.

"Měl bych se snad za něco zlobit?" zeptal jsem se a zastrčil jsem si za ucho jeden z mých plavých dlouhých pramenů vlasů.

"Jenom mi to slib." usmál se ještě jednou.

"Dobře. Slibuji." A to byla poslední slova, která jsem od něho slyšel. Dnes ráno, když jsem se probral, byl už pryč. Byl jsem z toho zklamaný, ale nemohl jsem tvrdit, že bych to nečekal.

Vyhrabal jsem se z peřin a chystal jsem se odejít do koupelny, ale všiml jsem si malého složeného papírku zatíženého sklenicí od vody, ze které v noci pil.

Vzal jsem ji do ruky a do druhé jsem uchopil lístek. Možná jsem to ale neměl dělat. To co tam stálo mi odebralo veškerý vzduch z plic. Sklenice ihned padala k zemi. Já jsem jenom nehnutě zíral do zdi.

Možná jsem tam s tak nevěřícným výrazem seděl dlouho. Možná minuty, možná hodiny, možná dny. Když se říkávalo, že sex s panem Corneym byl nebezpečný, nevěděl jsem, proč by mě to nenapadlo.

Co se dělo potom, co jsem i s papírem v ruce vyskočil z okna v mém devátém patře a roztříštil jsem si lebku o chodník, to už nevím. Ale pravděpodobně mi někdo z rušných ulic New Yorku zavolal záchranku, našel v mé dlani krátký vzkaz a zhrozil se. Nebo se jenom ušklíbl a pokroutil nade mnou hlavou.

Možná že si někdo i přečetl tyhle řádky a řekl si, že jsem blázen, ale pravdou je, že pokud tohle čtete, z toho okna jsem skočil a tu lebku si rozbil. Jestli ne, pak jsem tuhle stránku spálil a jsem živý a zdravý. Ale ty tohle čteš.

Pravdou je, že jsem neskončil svůj život jenom tak pro nic. Ani pro nešťastnou lásku, ani ne pro svou hloupost. Ale proto, že jsem byl ráno v nemocnici. Teď stojím na tom parapetu a dívám se dolů. Musím ještě zkontrolovat hrubky, aby se to dalo číst.

Ale varuju vás. Nikdo z vás by se asi ráno nechtěl probudit s přečtením vzkazu, ve kterém stálo:

Vítej v klubu AIDS, ale byl jsi šikovný zlatíčko, neboj se.

- Josh