Nikdy jsem nebyla jako ostatní. Vždy jsem měla něčeho méně. Rozumu. Zručnosti. Krásy. Šarmu.
Jediné, co mě celým mým životem provází je zpěv, a také zpěv mě aspoň doposud zachraňoval v přežívání v tomto světě. Den za dnem plyne jako by hodiny čekali až se pohnu a začnu žít . Já jen sedím, hledím do modře vymalovaných zdí a cítím prázdno. Nic. V těchto chvílích jsem bezradná a nahá. Všem ukazuji, kdo vlastně jsem a že to málo, co mám v sobě ještě chvíli plápolat bude, jen díky melodii, která proudí mým tělem a vyvěrá ven ústy prosících o vyslechnutí, ale před nimi je jen prázdno a ticho. A i kdyby se někdo či něco objevilo, neuslyší nic.
